Je podepsána téměř pod všemi filmy amerického režiséra Martina Scorseseho, mnoho z nich patří do základního fondu světové kinematografie. Ve střižně tráví třináct hodin denně, sedm dní v týdnu. Už téměř čtyřicet let. Ráda vaří a nebaví ji sentimentální filmaři. Prvního Oscara získala za Zuřícího býka (1981), který je považován za jeden z nejlepších snímků dvacátého století, dalšího za Letce (2004,Leonardo DiCaprio v hlavní roli) a třetího za Skrytou identitu (2006).
* Prý vás na univerzitě učil Vladimir Nabokov, vzpomínáte na jeho přednášky?
- Byl fenomenálně chytrý a naprosto uhrančivý. Měla jsem velké štěstí, že mě učil, studovala jsem politologii a ruštinu. Ještě tehdy nebyl tak slavný, bylo to před Lolitou. Přivedl na univerzitu Cornell, kde jsem studovala, řadu Rusů, dodnes rusky rozumím a zvládnu jednodušší konverzaci. Bylo to výborné v tom, že jsem kolem sebe neměla jen Američany. Na rozdíl od generace našich rodičů, kteří chtěli hlavně klid, jsme se v šedesátých letech vrhli do života. Poezie, hudba, film, všechno kolem vybuchovalo,měla jsem dlouhé vlasy a věděla, že se chci stát diplomatkou, abych mohla žít jinde než ve Státech. Jenže pak mi ve škole řekli, že jsem pro státní práci v zahraničí moc prostořeká. Odjela jsem naštvaně do New Yorku, koupila si noviny a koukala na staré filmy. Našla jsem inzerát na asistentku střihače. Netušila jsem, co to je.
* Nepřipadá vám zvláštní, že jste filmový střih nestudovala?
- Všechno, co umím, mě naučil Scorsese. Potkat ho byla nádherná náhoda, která mi přinesla fantastický život. Mám nejlepší práci na světě a všichni kolegové v branži mi ji tak závidí, že by mě nejradši zavraždili. Vědí, že mi Martin Scorsese dává nejen skvělý materiál, ale i jistou práci.
* Jak jste se k ní tedy dostala?
- Zavolala jsem na ten inzerát. Bylo mi divné, že mě hned přijali. Za stolem seděl starý střihač-pijan. Masakroval filmy Antonioniho, Viscontiho, Felliniho, aby se vešly do pozdních nočních vysílacích časů americké televize, ve dvě ráno. Klidně vyhodil kus zViscontiho Rocca a jeho bratrů. Říkala jsem mu, že to nemůže dělat, že to je řezničina, a on prý, že se na to stejně nikdo nekouká. Byl dost strašný, ale naučila jsem se trochu zacházet s technikou. Pak jsem od něj utekla a zapsala se na letní rychlokurz střihu na Newyorské univerzitě.
* A tam byl váš spolužák Martin Scorsese, budoucí režisér filmů Taxikář, Špinavé ulice, Gangy New Yorku a mnoha dalších. Dalo se už z jeho studentských filmů poznat, že má pozoruhodný talent?
- Svoji matku obsadil do role matky chlapíka, který sedí v lochu. Matka mu donese špagety a on ty špagety jí skrz mříže, tedy vlastně ona ho krmí. Nebo natočil film o muži, který se tak dlouho holí, až vykrvácí, protože si břitvou podřízl vlastní krk – to byla parodie na válku ve Vietnamu. Už tenkrát si dělal laskavou legraci ze světa, ve kterém vyrostl, z mafiánské čtvrti. Jeho pohled na svět byl naprosto jedinečný a on vždycky věděl, co chce říct.
* Jak jste se dali dohromady?
- On seděl ve školní lavici a byl hrozně naštvaný, protože nějaký střihač mu totálně pokazil studentský film Kdo to klepe na moje dveře. Nabídla jsem mu pomoc – a od té doby jsme kamarádi. Jsme oba z té idealistické generace, která si myslela, že je všechno možné, že změníme svět. O ten idealismus jsme nikdy nepřišli, i když teď žijeme v době, která nás přesvědčuje o opaku. Ale oba dodnes silně cítíme, že musíme dělat věci, které považujeme za správné. I když všichni ostatní jsou proti.
* Váš pohled na život je,myslím, patrný z vaší práce: celovečerní dokument Woodstock z roku 1970, který dostal Oscara a za nějž jste byla na Oscara poprvé nominována, je dodnes kultovním filmem o stejně kultovním předchůdci všech letních hudebních festivalů.
- Radši už jsem zapomněla, jak dlouhý byl materiál, ze kterého jsme Woodstock sestříhali. Byla to práce jako na tripu, nepřetržitá, trvala mnoho měsíců. Na festivalu během čtyř dní vystoupilo dohromady čtyřicet zpěváků a skupin, měli jsme trvale pět kameramanů na pódiu a patnáct kamer v terénu, ty natáčely jenom diváky. Trvalo měsíce, než jsme materiál aspoň synchronizovali se zvukem.
* Je lepší začínat se střihem u dokumentů než u hraných filmů?
- Je to praktické, dobré dokumenty ukazují pravdu o lidské existenci. Woodstock takový byl – a pravda je důležitá. Když se díváme na denní práce ve střižně, Scorsese se mě vždycky ptá: Věříš tomu? Střih dokumentů vás taky naučí pracovat s reálným životem, nic se nepřipravuje, na rozdíl od hraného filmu. Zkušenost s improvizací se mi vyplatila třeba v Zuřícím býkovi, ve filmu s Robertem De Nirem, protože jsem se nezlobila, že se občas musím namáhat, abych jeho improvizace spojila věrně v jednolitý celek. Někteří střihači by si řekli, že se s tím nebudou tolik párat. Ale já to milovala.
* Jak dlouho se stříhá celovečerní film?
- V našem případě šest až devět měsíců. Ale neříkala bych tomu stříhání. Prostě s filmem žijete a přemýšlíte, jak s ním naložit. To zabere čas. Právě teď se kvůli novému Scorseseho filmu stěhuji do Londýna. Je to film podle knižní předlohy Velký objev Huga Cabreta. Brian Selznick v tom románu kombinuje prvky obrázkové knížky, grafického románu a filmu.
* Jsou věci, které se vám opravdu nechce vystřihnout?
- Vyhodit oblíbenou scénu je jako uříznout si nohu. Někdy to musíte udělat, aby film fungoval, protože je moc dlouhý nebo scéna nepomáhá rozvoji postavy.
* Velkou část svého života jste strávila opakovaným díváním se na nejslavnější hollywoodské herce. Který se vám nejlépe stříhá?
- Miluji De Nira,Daniela Day-Lewise, Leonarda DiCapria a Cate Blanchett. S De Nirem jsem začínala a pracovala s jeho neuvěřitelným výkonem v Zuřícím býkovi – nedokázala jsem z něj spustit oči. Lea taky zbožňuji, je to skvělý přítel a naprosto úchvatný herec. Tvrdě na sobě pracuje, je to pro Scorseseho režii skvělý nástroj a hodně se mi líbil jeho výkon v posledním filmu Prokletý ostrov.
* Jak se na jednotlivé filmy připravujete?
- Nejvíc jsem musela studovat u Kunduna, to je film z roku 1997. Kundun je člověk, kterého v Tibetu považují za převtělení Buddhy. Musela jsem se naučit vše o dvorském životě u dalajlamy a taky o pískové mandale, kterou mniši pracně dva týdny vytvářejí a pak ji smetou do moře nebo do řeky. Musela jsem se naučit, jak to dělají, aby si mohl Scorsese vybrat, kterou část mandaly má snímat zblízka na začátku filmu. Takže jsem strávila nádherné dva týdny s mnichy, když mandalu vytvářeli, četla o tom, učila se, co každý obrazec znamená. Ale u každého filmu se něco musím naučit, hlavně o jazyce a dialektu. Máme skvělého učitele dialektů, který s námi pracuje spoustu let.
* Dokážete vysvětlit, v čem jste tak dobrá?
- Je to tajemné řemeslo, musela byste tu se mnou sedět šest měsíců, asi by vás to nebavilo. Někdy na place, než se začne točit, volá režisér Scorsese na herce: Energii! Energii! I ve střihu je zásadní energie, ale také tempo, rytmus, dramatická struktura, vývoj postav pomocí střihu, jak dlouho na někom zůstanete, koho zaberete v detailu, jak moc někoho prolnete s cizí replikou v záběru a proč. Vše přispívá k tomu, aby film fungoval. Každý den dělám tisíc rozhodnutí. Je to spousta věcí, ale musíte mít co říct. Jak Marty vždycky říká, musíte mít něco, co lidem sdělit. Jinak nemá cenu film točit.
* Může dobrý střihač udělat skvělý film z průměrně natočeného materiálu?
- Spíš naopak. Můžete zničit skvělý materiál, pokud nemáte správnou citlivost a použijete špatné tempo. Opravdu můžete film totálně zničit, práci dvou set lidí, kteří pracovali několik měsíců a celé to stálo desítky nebo stovky milionů dolarů. Je to obrovská zodpovědnost, která vyžaduje hodně respektu.
* Prý vás dvanáct let nechtěli přijmout do střihačské unie, protože jste byla žena.
- Tenkrát existovaly dvě unie střihačů, jedna v New Yorku a druhá v Los Angeles. Mezi nimi byla obrovská řevnivost a nenávist, takže mi v té losangeleské řekli, že mě nevezmou, dokud nebudu dva tři roky asistentkou. Já jsem zrovna byla nominovaná za Woodstock, takže jsem radši přijala práci na dokumentu o jednom z členů kapely Beatles, Paulu McCartneym. To je naštvalo ještě víc. Jenže když se pak Hvězdné války George Lucase staly trhákem a Martyho střihačka, což byla Lucasova manželka, chtěla zpátky do Kalifornie pracovat s manželem, Marty věděl, že mě do té jejich buňky musí nějak procpat. Nikdy jsem se radši neptala jak, ale mohla jsem pracovat. Ale boj pokračoval dál, když jsme pak pozdě do noci míchali zvuk u Zuřícího býka, pustila nám konkurence světla u aut a autorádio, takže jsme měli vybitou baterku. Ale to už je historie, v Americe je už jen jedna střihačská unie.
* Prý se u práce často díváte na filmy svého zesnulého manžela Michaela Powella a jeho kolegy Emerica Pressburgera, jejichž filmy jste přijela představit letos do Varů.
- Existuje stanice, která se jmenuje Turner Classic Movies, na ní celý den běží jen klasické filmy. A první, co Scorsese udělá, když přijde do střižny, je, že pustí televizi, bez zvuku. Přímo se nedíváme, ale nakukujeme. Říkáme si: „Hele, podívej, teď bude skvělý záběr, skvělý střih!“ Je to inspirativní, když nám tyhle nádherné obrázky proplouvají životem, zatímco stříháme. Martin někdy bývá sklíčený, když si s námi studio zahrává a nutí nás dělat něco, co nechceme. Většina lidí si myslí, že slavní světoví režiséři, zvlášť oscaroví, už si mohou dělat, co chtějí. Každý film je boj, musíte bojovat, aby ho producenti nezničili. Oni mají strašný strach. Scorseseho práce je neobvyklá, a tak vždycky chtějí, abychom vystřihli něco, co je znervózňuje. Ale když pak jde film do distribuce, ukáže se, že je to divácky nejoblíbenější scéna. To se děje pořád a my za to často musíme bojovat do posledního dechu. Ale já jsem takhle šťastná. ?
***
THELMA SCHOONMAKEr
Žila deset let s Michaelem Powellem, autorem legendárního filmu Červené střevíčky z roku 1948, jehož zrestaurovaná verze byla loni představena s obrovským úspěchem v Cannes a letos v Karlových Varech.
Život s o pětatřicet let starším mužem označuje Thelma za nejšťastnější období svého života.
? Za nejlepší přípravu pro profesi střihače považuje sledování starých, klasických filmů, často i černobílých.
? Největší nespravedlnost na světě je podle ní fakt, že ona za filmy Martina Scorseseho obdržela už tři Oscary, zatímco on jenom jednoho a až po sedmadvaceti letech nepřetržité práce (za film Skrytá identita v roce 2007).
O autorovi| Veronika Bednářová, redaktorka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
