Jestliže se hlavní hrdina filmu jmenuje Nemo Nikdo, může to znamenat jedinou věc: půjde o metafory. Režisér a scenárista Jaco van Dormael jimi ve snímku Pan Nikdo nechce vypovídat o ničem menším než o lidském osudu.
Nemovi táhne na 118 let a je posledním člověkem, který zemře přirozenou smrtí: v roce 2092 už věda na takovou banalitu jako stárnutí našla léky. Vrásčitý kmet je pro svou dobu celebritou a jeho životní peripetie se z něj snaží vymámit jak ostýchavý reportér, tak i zkušený lékař. Jeden používá archivní kotoučový magnetofon, druhý hypnózu, ale z Nemova vyprávění není příliš chytrý ani jeden. Vypadá to, že muž prožil minimálně tři různé životy, které se v závislosti na velkých rozhodnutích i nejmenších náhodách třepí do milionů variant.
Téma lidského osudu a věcí, jež jej ovlivňují, je samozřejmě komplexní a fascinující. Van Dormael jej však bohužel pojal v poněkud povrchní podobě, která nemá daleko k červené knihovně. A Nemo sám ve „svém“ filmu ani ve svých životech nijak „osudovým“ – v existenciálním slova smyslu – hrdinou není. Břemeno skutečné nutnosti volby ho zatíží pouze jednou, když se jako malý musí rozhodnout, se kterým z rozvádějících se rodičů chce žít. Dál už se jeho cesta řídí náhodami, rozhodnutími jiných či zkrátka jakousi zbanalizovanou verzí vesmírné entropie.
Není tedy náhoda, že Nemovy zmíněné tři životy jsou určené hlavně tím, po boku jaké ženy je stráví. Bruneta Anna a blondýna Elise si vyberou jeho, ne on je; orientálka Jean mu ve třetí variantě spíš zbude. (Silný motiv oddané manželky – náhradnice za jiné – je ve filmu bohužel málo rozvinutý.)
V jádru Pana Nikdo leží jednoduchá, ale nosná myšlenka. Naše životy formují nejrůznější faktory od mikro- do makroúrovně a většinu z nich ovlivnit nemůžeme, ale je to vlastně jedno, protože člověk žije ve vší své potencionalitě a všechno může být možné. Van Dormael však tenhle základ rozvádí do zbytečně složitého, efektního a dlouhého celku.
Příliš mnoho prostředků Pan Nikdo je s rozpočtem 37 milionů eur dosud nejdražší belgickou koprodukcí. Ty peníze jsou na plátně vidět až moc. Van Dormael má spoustu nápadů a některé z nich vyžadují opravdu nákladné triky. Některé z nich jsou ale také dost zbytečné. Výsledkem je půltřetihodinová audiovizuální smršť, která se tváří komplexněji, než opravdu je. A když už si její autor bere k ruce motiv náhody, jako náhodná se jeví i úspěšnost jeho režie.
Tvář města roku 2092 si vypůjčuje z Blade Runnera legitimně a přínosně a postava televizního moderátora založená na Perezi Hiltonovi je vtipná. Prolog Nemova života, v němž si děti vybírají své rodiče, nepostrádá hravost. A v dějové linii s cestou na Mars coby metafoře touhy hodit dosavadní život za hlavu a začít znovu se asi najde každý.
Jindy však van Dormael tlačí osudovost a nutnost volby na plátno pomocí tak těžkopádných symbolů jako házení mincí nebo železničních výhybek. Sází na ně banální popularizační poučky o strunové teorii či etologii. A když se Nemo s Annou nesetká kvůli tomu, že se mu její telefonní číslo rozpije kapkou deště způsobenou motýlím efektem, je to tupě sladkobolné.
Lepším momentům brání zazářit také příliš uhlazený, omyvatelný, aseptický obrazový a zvukový kabát filmu. Příliš hezoučký je i představitel titulní role Jared Leto, jenž vypadá sexy i jako bezdomovec. Naštěstí hraje velmi dobře a podporu nachází i u kolegů; zejména dětské role přesvědčují přirozeností.
Van Dormael v roce 1991 celovečerně debutoval snímkem Toto hrdina, který mu v Cannes po právu vynesl Zlatou kameru za nejlepší prvotinu. Už v tomhle příběhu zahořklého člověka, jenž si myslí, že ho v porodnici vyměnili, se režisér zabýval otázkami osudu, identity a existence. Pan Nikdo vzdáleně působí jako Toto hrdina 2, originál však nepřekonává.
Pan Nikdo
Belgie/Kanada 2009 Scénář a režie: Jaco van Dormael Hrají: Jared Leto, Diane Kruger, Sarah Polley, Linh Dan Pham, Rhys Ifans, Natasha Little a další
