Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Triumf vůle na Měsíci

Česko

Program Apollo splnil přesně to, co J. F. Kennedy vyhlásil - a my už čtyřicet let žasneme

Ten úspěch fascinuje

svou jedinečností, tím, jak byl vydupán ze země, i „tahem na branku“. Ale byť před čtyřiceti lety přinášejí kroky na Měsíci Neilu Armstrongovi a Edwinu Aldrinovi globální slávu a byť následuje ještě šest úspěšných lunárních misí, program Apollo vzápětí končí. Dnes má přistání na Měsíci podobu jakéhosi úctyhodného mystéria, které sledujeme jako film pro pamětníky. Čím to?

Úspěch programu Apollo představuje triumf politické vůle. Přichází totiž jen dvanáct let po prvním Sputniku, jen osm roků po Juriji Gagarinovi a následném rozhodnutí Johna Fitzgeralda Kennedyho, že Američané vstoupí na Měsíc do konce šedesátých let. Dnes, kdy i padesátiprocentní splnění politických slibů považujeme málem za hodné chvály, bere to dodržení slova dech. Jenže v tomto vzepětí koření i krátkodechost programu.

Připomeňme si pár faktů. Severní pól je dobyt roku 1909, jižní pól roku 1911, nejvyšší vrchol Země teprve roku 1953 a až roku 1960 i nejhlubší místo v oceánu. Ten skok z Mt. Everestu a dna Marianského příkopu na Měsíc je tak náhlý, že vlastně bere motivaci k dalšímu úsilí. Tomáš Přibyl v Respektu upozorňuje, že už koncem roku 1969, při startu Apolla 12, se američtí komentátoři ptali: Proč tam zase letí, když už jsme tam byli?

Dotyčná politická vůle se spojuje s charismatickým prezidentem Kennedym. I dnešní renesance zájmu o Měsíc se více než na výročí váže na charismatika v Bílém domě. Barack Obama evokuje pocit, že právě on je lídrem, který dá národu perspektivu, cíl a úkol srovnatelný s programem Apollo. I proto se připomínají ekonomické dopady dobytí Měsíce, někdy s až úsměvným optimismem. Kdyby byla pravda, že program Apollo přinesl ekonomice zisk bilion dolarů, proč tak rychle a předčasně pohasl? Nepodléhejme raději doslovnému výkladu lákavých paralel.

Internetem k Měsíci Program Apollo startuje v situaci, kdy je Amerika v defenzivě. V říjnu 1957 vypouští Sovětský svaz první družici (tedy dokazuje, že je s to dopravit hlavici na jakékoliv místo planety) a z čista jasna to je 0:1. V dubnu 1961 pak obletí Zemi Jurij Gagarin a rázem to je 0:2. Není-li toto defenziva, tak co už?

Amerika si přiznává, že se nechala nachytat, ale ve své nejlepší tradici zareaguje tak, že z toho pak žije celá generace. Už v únoru 1958 vzniká úřad ARPA (Advanced Research Projects Agency, Agentura pro pokročilé výzkumné projekty) zkoumající vesmír, protiraketovou obranu a detekci jaderných zkoušek. Že vám to jméno nic neříká? Že vesmír si už dávno monopolizuje NASA? Když si uvědomíte, že zárodek dnešního internetu startuje coby Arpanet koncem roku 1969, souvislost se rýsuje. Není přitom jasné, co je tu vejce a co slepice -jestli program dobytí Měsíce vedl k rozvoji počítačové komunikace, nebo jestli rozvoj počítačové komunikace urychlil dobytí Měsíce.

O reakci na Gagarina se pak postará 25. května 1961 čerstvý prezident Kennedy. „Rozhodli jsme se letět na Měsíc ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné; proto, že ten cíl pomůže soustředit naše nejlepší zdroje a schopnosti.“ Jako bychom slyšeli Obamu. Jenže nezapomeňme na jedno. Obamova Amerika není v situaci, kdy s Ruskem prohrává 0:2 na poli národní bezpečnosti. Soutěží spíše s Čínou, a byť je i vůči Číně v defenzivě, tak ta se nepočítá v kosmickém zaostávání, nýbrž v dolarovém zadlužení. Suma sumárum: Amerika teď nemá tak silnou motivaci jako před půlstoletím, aby vrhla své hlavní síly na Měsíc a na Mars.

Vítězství lidské odvahy Dobytí Měsíce je triumfem politické vůle, ale i triumfem lidské odvahy. Mise Apolla 11 se už čtyřicet let popisuje stále stejnými citáty: Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. Přišli jsme v míru jménem celého lidstva. Jen málokdo si dnes dokáže představit osobní rizika tehdejšího úspěchu.

Armstrong s Aldrinem přistávali de facto ručně, když dosedli na povrch Měsíce, zbývalo jim palivo už jen na 17 sekund letu a nikdo nevěděl, jestli se jim vůbec podaří odstartovat nazpět. Tenhle bod programu na Zemi prostě nacvičit nešlo. „Osud rozhodl, že muži, kteří letěli na Měsíc, aby tam v míru bádali, na Měsíci zůstanou, aby tam v míru spočinuli.“ Tak zní začátek smuteční řeči prezidenta Nixona, kterou pro případ průšvihu na Měsíci napsal jeho speechwriter a pozdější komentátor New York Times William Safire.

Dnes se stále více spoléháme na dokonalou automatizaci, ale zároveň se stále více obáváme jejího selhání. Stačí se podívat na peripetie posledního startu raketoplánu Endeavour. Představa, že dva muži sedí u řídících pák nad povrchem Měsíce, dochází jim palivo a z Houstonu do sluchátek slyší „Tak už, chlapi, proboha přistaňte!“, je nám poněkud vzdálená.

O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN

Regionální mutace| Lidové noviny - Morava

Autor: