ANALÝZA
Studená válka skončila, chceme překonat stereotypy, jsme na jedné lodi. Podobná slova zaznívají z úst zástupců Berlína, Moskvy a Paříže. Jak blízký si tento „triumvirát“ je? DEAUVILLE/PRAHA Poslední roky, ale možná spíše celá dvě minulá století, mohou být pro Francouze, Němce a Rusy záminkou k silné nevraživosti, stejně tak ale i základem k téměř pokrevnímu vztahu. Uplynulá dvoudenní schůzka v severofrancouzském Deauville ukázala, že historická „chemie“ ve vztazích těchto tří zemí stále funguje. A to téměř výhradně v pozitivním slova smyslu.
„Klíčová je důvěra. Studená válka skončila, Varšavská smlouva zanikla. Rusko je naším přítelem a my chceme být jeho,“ dušoval se francouzský prezident Nicolas Sarkozy před pondělní společnou večeří. A jeho slova o přátelství nebyla nijak planá. Začátkem letošního roku například Paříž potvrdila, že ruské námořnictvo vybaví moderními vojenskými plavidly Mistral -k nelibosti zbytku Západu.
„Nadstandardní“ vztahy Francouzů s Rusy se týkají hlavně současnosti - obě země si například notují v antiamerikanismu, byť v Moskvě rezonuje samozřejmě mnohem silněji. Lze ale vystopovat i historické kořeny těchto svazků. Ať už je to společné tažení proti Hitlerově Německu (samozřejmě až po jeho útoku na SSSR), či úzké vazby mezi francouzskou a ruskou šlechtou. Na druhou stranu lze samozřejmě zmínit antagonismus za studené války, živený i latentní obavou z růstu moci francouzských komunistů (PCF). Ne nadarmo byla PCF v čele s Georgesem Marchaisem považována za jednu z nejsilněji promoskevských komunistických stran v západní Evropě.
„Mezi Ruskem a oběma západoevropskými zeměmi existují historické vazby datující se hluboko do 19. století,“ říká k tomu český politolog Michael Romancov. „Německé firmy tehdy pomáhaly budovat v carském Rusku moderní infrastrukturu, německé a francouzské banky v Rusku investovaly a politické, společenské i ekonomické elity všech těchto zemí aktivně spolupracovaly.“ A podobné vzlety a pády jako ve vztazích mezi Moskvou a Paříží lze vysledovat i v rusko-německém partnerství. Za jeho další historický kořen je možné považovat i neúčast tehdejšího Pruska v britskofrancouzském tažení proti carskému Rusku během Krymské války (1853-1856). V Moskvě si to prý dodnes připomínají. Pak jsou tu pochopitelně temnější stránky partnerství, ať už při meziválečné zbrojní spolupráci, či paktu RibbentropMolotov. Nemluvě o německé pomoci Leninovi...
Důležitější je pochopitelně ale současnost. Tady nelze nezmínit energetické partnerství, respektive dohody o dodávkách ruského plynu oklikou kolem Ukrajiny a Polska. Symbolem této spolupráce se stal německý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder, který pak jistě ne náhodou přijal angažmá od ruského Gazpromu. Po jeho vystřídání konzervativní Angelou Merkelovou ve vztazích ubylo vřelosti a přibylo pragmatismu, plynové projekty se ale nezastavily. „Pokud jde o reálné hrozby 21. století, jsme na stejné lodi,“ podotkla Merkelová v Deauville.
Irák a Gruzie V posledním desetiletí přišly ve vztazích tohoto „triumvirátu“ dva silné okamžiky. Tím prvním byl společný odpor proti americké invazi do Iráku v roce 2003. Tím druhým pak naopak nelibost Západu vůči ruské invazi do Gruzie v létě roku 2008. I tyto výkyvy se ale již stávají minulostí. Ostatně jak včera připomněla agentura Reuters, i sám Medveděv nedávno před velvyslanci mluvil o „překonání stereotypů“ ve vztazích Moskvy se Západem.
