Za jistou formu takového omlazování lze považovat i situaci, kdy jeden zaslechne tykání v situaci, ve které se ve „světě dospělých“ spíš vyká. Vyslechne-li si vašnosta středního věku cestou z práce nějaké to „nemáš cigáro“ od na rohu zevlujícího bezdomovce, může si připadat potěšen.
To kouzlo neformalizovaného tykání se ale ztrácí, můžou za to předměty – telefony, nábytek, všelijaké přípravky, které se na autora obracejí s žoviálním ty, aniž by se s ním na tom předem dohodly. Pohár trpělivosti přetekl, když se nedávno s pomocí k tomu účelu zakoupeného prášku, pokoušel vyčistit ucpaný odpad v kuchyni. Nejprve se chtěl seznámit s návodem k použití. „Nasyp mě do výlevky a nech mě chvilku pracovat,“ dočetl se. A bylo jasno. Napříště bude ten sajrajt z odpadu vybírat zásadně rukou, možná se mu to bude trochu eklovat, útěchu ale najde v představě, jak líčka autorů podobných odporně žoviálních přípisů červenají po takto uštědřené morální facce. Trochu úcty k mým šedinám!
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
