Na prvním místě to je přátelství k člověku. „Když k nám nějaký člověk přistoupí ve své původnosti a ze svého vlastního středu, pak se nás patrně dotkne jako něco cizího. Když pak mezi něj a nás postavíme určitý soud, zůstane nám uzavřený. Musíme tedy zůstat otevřeni a být pozorní. Jednoho dne přeskočí jiskry a my porozumíme.“ Aby nebylo mýlky, v této promluvě Guardini apeluje na posluchače, aby rozuměli – soše! Skulptura Matky Boží v hradní kapli na Rothenfelsu, o níž je řeč, svou masivností a absencí všech atributů svatosti vzbudila údiv i odpor. „Jedna žena z vesnice se ptala, kdy dostane korunu a plášť. Co by s nimi dělala?“ zahřímá autor, který vidí v soše cosi živého: „Přichází vpravdě ze srdce naší doby. Cítíte, jak je naše doba chudá? Chudá v srdci?“ S Guardiniho přátelstvím k člověku se přirozeně pojí přátelství k umění. Pro živé umění hoří – hlavně v kontemplacích obrazů či soch, při nichž nejdřív šťavnatě líčí každý detail, a když je spojí v celek, sám vstoupí do obrazu jako účastník. Aopět z odstupu rozvažuje o smyslu jednotlivostí. Guardini je vynikající učitel a přesvědčivý advokát umění. Výtvory soudobých umělců obhajoval nejen v katolické církvi, ale v celé německé společnosti 30. let, která abstraktní umění odmítala jako zvrhlé.
K člověku a umění, kterým věří a oslavuje je, je však zároveň velice kritický. Mluví o neštěstí, na němž se podílelo křesťanstvo „strnulostí obrazů v katolicismu“ i odmítáním obrazů v protestantismu. Napadá mrtvolnost pobožného nevkusu i mechaničnost programových hesel moderního umění.
Tato kritika má oporu v třetím Guardiniho přátelství – v přátelství k Bohu. Nevystupuje pouze jako teolog s hotovými odpověďmi. V Písmu i umělecké praxi intenzivně zkoumá základní otázku: Je možné zobrazit neviditelného Boha? Na základě Nového, ale i Starého zákona odpovídá kladně s vědomím všech paradoxů. Vnímá tíhnutí k modlám, které člověka poutají, a tím ohrožují, i jeho sklon k hluku a přeplňování prostorů. V katolické církvi i uměleckých muzeích.
Soubor statí je výborně sestavený, vypravený i přeložený. Jen předmluva editora Waltera Zahnera s opulentním poznámkovým aparátem mohla stát na konci – takto vzbudí dojem, že máme v rukou odbornou publikaci. Celá kniha ho však vyvrací. Vlastně každá Guardiniho věta: „Dílo tu nevisí jako barometr, ani nestojí jako garáž – nýbrž se rozzáří. Ale jen tehdy a potud, pokud je dovede rozzářit člověk, který je vidí.“
***
LITERATURA FAKTU
VYŠLO ČESKY
O podstatě uměleckého díla Romano Guardini V překladu Karla Šprunka vydalo Centrum teologie a umění a Triáda, Praha 2009. 168 stran.
