130 let

Trpící princezna za mřížemi vypráví

Česko

Čtenáře by měl varovat už ten nesmyslně mnohomluvný název Z uvedených odposlechů je zřejmé, že obviněná Regina Rázlová... Držím v ruce knihu, a ani po přečtení všech jejích čtyř set stránek si nejsem jistá, oč vlastně jde. Čirá grafomanie? Druh terapie? Předstíračka od začátku do konce? Upřímná zpověď a snaha očistit se? Výkřiky o pomoc labilní psýché? Asi od každého něco.

Leccos naznačují kýčovité a dětsky neumělé obrázky, které knihu zdobí a které Rázlová údajně sama kreslila ve vězení: na většině je křehká a trpící zlatovlasá princezna. Malůvky jsou komické ilustrace, v lepším případě dobrý materiál pro psychoterapeuta, hlavně se ale nedá vydržet exaltovaně nabubřelý a chaotický styl psaní prokládaný filozofováním nad zkažeností světa. Literární úroveň je strašidelná, ale není vyloučené, že jde o výmluvný výraz duševního stavu. „Uspat mozek je mysterium. Magický šamanský úkon... Jako uspavači bychom si měli být vědomi, že máme v rukou mnohem víc než jenom hmotu. Vždycky je tam hlavně Mozek. Ale kam se ztratila duše?“ Jinde zase: „... jsou dny, kdy boj s pocitem, že mě život nevýslovně, nesnesitelně sere, je sám boj o život ... zázrak, že TO přežiju a dokážu TO odsunout z mysli a nebýt.“ Tyto a kvanta podobných úvah jsou ještě graficky odděleny, aby jejich hlubokomyslnost patřičně vynikla. I jednoduché popisy skutečnosti jsou tak nepřirozené – „opět udeřila žloutenka. Krásná dramatická věta. Chacha.“ Ale dohromady text ani nestojí za citace, protože je hlavně nudný, pitomý a nicneříkající. Karikatura Přítelkyní z domu smutku Nevím, možná zkušenější autor by z toho všeho dokázal něco vykřesat, ale manžel Rázlové Jindřich Santar, který údajně vyprávění zaznamenal, je vážně stylista k pohledání. Eva Kantůrková za totality v kriminále napsala Přítelkyně z domu smutku, tahle knížka je jako její nepovedená karikatura. Působí dojmem, jako by do ní její autor pod nejvyšším tlakem hnal umělou krev. A stejně to nepomohlo, to, že vznikla ad hoc, čiší z každé stránky. Žádná zpověď, při níž se bouří krev nad nespravedlností světa, vždyť i ta historka o jejím vzniku kulhá na obě nohy.

Rázlová si prý ve vězení psala deník, ale některé zážitky si ze strachu netroufla zapisovat, ty pak vyprávěla svému muži a ten je zapsal. Stylizace a pózování jsou ale v celé knize stejné a nikde nejsou znát švy mezi autentickým záznamem a pozdějším veleumným spisováním.

Z knihy čtenář stejně nevydoluje relevantní informace o vině či nevině Reginy Rázlové. Líčení o tom, jak to bylo doopravdy, se ztrácí ve změti přepjatě patetických výroků a obratů. Nedozví se ani nic podstatného o jejím životě a profesi, jen tu a tam útržky a náznaky, které jsou spíš určené zasvěceným. Nikdo z nás nepochybuje, že přejít z normálního života do vazební cely je otřesný zážitek a kriminál vždycky zůstane kriminálem. Ten rok vazby si Rázlová určitě „vyžrala“ o to víc, že stále ještě byla známou herečkou. Byla-li tam právem či ne, těžko říct, ona pochopitelně tvrdí, že je obětí justičního omylu. A s ní pochopitelně větší část vězeňského osazenstva, většinou oběti blíže neobjasněných spiknutí, děsivých nespravedlností. Ti, kteří sedí, nemohli nikoho podplatit, nemají dobré advokáty, ale ňoumy ex offo, kteří nic nedokážou, nebo jsou spřaženi s mučiteli. Jistě takové případy existují, ale u Rázlové jsou – jak jinak – jenom ty. A pak ty neuvěřitelné paralely, které nám tu ve svém mudrování předkládá – gestapem mučený a popravený Vančura, historka s Fučíkem ve vězení, který se přiznal k udavačství, nebo tvrzení, že ona sama je prezidentovým vězněm. Raději by s tím neměla operovat, protože jak se později ukázalo, i autor tohoto pojmu Vladimír Škutina měl bohužel taky své máslo na hlavě. Stejně tak si Rázlová mohla ušetřit i ten jarmarečně primitivní politický podtext ve stylu Haló novin.

Otázka, čemu má posloužit vydání této knihy, zůstává nezodpovězena. Pro Reginu Rázlovou mohlo mít psaní ve vězení (pokud tak doopravdy činila) terapeutický význam, stejně jako kreslení obrázků, ale jaký smysl má tento materiál předkládat veřejnosti? Přísnější měřítka nesnese. Je to tristní čtení o ničem, které se marně snaží sugerovat myšlenkovou hloubku.

Jindřich Santar: Z uvedených odposlechů je zřejmé, že obviněná Regina Rázlová...

Nakladatelství XYZ, 2010, 400 stran

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás