Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg se vrátil z Paříže s olivovou ratolestí v ruce. Jeho francouzský protějšek Bernard Kouchner jej sice nechal půl hodiny čekat, ale poradce prezidenta Sarkozyho Jean-David Levitte mu místo nóty o vyhlášení války předal nabídku svého pána na „zacelení jizev“ a zahájení „nových dobrých vztahů“. Zdá se, že Sarkozy, kterého Schwarzenberg několik dní předtím nařkl z „rasistických pohledů“, není vztahovačný. Anebo dobře chápe, že podle starých dobrých feudálních zvyklostí nemůže jako parvenu, jehož předek dostal právo užívat se jménem také název své vesnice teprve v roce 1628 od Ferdinanda II., snášet urážky knížete s rodokmenem do 12. století jinak než útrpně a pokorně.
České vztahy s Francií po roce 1989, do nichž teď Karel Schwarzenberg napsal šťavnatý odstavec, jsou vůbec zvláštní. Tedy přinejmenším ve srovnání s tím, jaké byly dříve. Od poloviny 19. století se u nás o Francii snily vlastizrádné sny podobné těm o Rusku. Obě mocnosti se měly podílet na řešení „české otázky“. Příležitost se nakonec naskytla s vypuknutím první světové války. Paříž podpořila vznik samostatného československého státu a na dvacet let se stala jeho nejdůležitějším spojencem. Umět francouzsky patřilo k bontonu vyšších vrstev, francouzský kapitál u nás držel významné pozice, francouzští generálové vybudovali naši armádu a do Paříže jezdili všichni malíři a básníci za inspirací.
Rozčarování v roce 1938 bylo přímo úměrné předchozím očekáváním. Láska byla zrazena a kouzlo vztahu se již nikdy nepodařilo obnovit. Česká společnost si ale brzy našla na východě náhradu. Láska k Sovětskému svazu trvala také dvě desetiletí. Po další zradě se z nás již stali pragmatici a cynici.
Po roce 1989 se ve střední Evropě nejen neobnovila francouzská hegemonie, ale nevrátila se ani meziválečná srdečnost. České politické a kulturní elity až na výjimky neumějí francouzsky a nerozumějí francouzské mentalitě. Orientace na anglo-americký svět je tak okatá, že se Francouzům, kteří se proti němu snaží vymezovat, kde mohou, musí zdát až provokativní. České představy o uspořádání věcí evropských jsou mnohdy na hony vzdálené těm francouzským.
Ne že by se Francouzi nesnažili. Ale přece jen jde o úplně jiný typ vztahů než v době, kdy s námi kalkulovali jako se spojenci do války proti Německu (kterou pak sami potupně odpískali). Střední Evropa je pro dnešní Francii okrajovou sférou zájmu, což je dost patrné i v hospodářském pronikání francouzského kapitálu.
Přestože je dnes Francie mocností druhé kategorie, její národní ideologie zůstává univerzalistická. Pro dnešní Čechy se Francie nijak neliší od dalších evropských zemí, což je právě ten problém. Řekněte nějakému Francouzovi, že jeho země je taková větší Belgie, a do smrti vás bude nenávidět. Francie má totiž celosvětové poslání, přestože už málokdo - včetně samých Francouzů - ví, jaké.
Takže „nové dobré vztahy“ je hezká diplomatická fráze, z níž přinejmenším vyplývá uznání toho, že předchozí vztahy byly špatné. Ale očekávat nějaké dramatické zlepšení vztahů budoucích, které by se snad blížilo tomu, jak to chodilo za Masaryka, to opravdu očekávat nelze.
***
Řekněte nějakému Francouzovi, že jeho země je taková větší Belgie, a do smrti vás bude nenávidět
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
