Tryzna za Krejču i jeho generaci

Smuteční rozloučení v Národním divadle je těžká disciplína a v posledních letech jí zpravidla chybí cit pro míru. Na jevišti naší první scény se nezřídka odehrály podivné výjevy. Poslední pocta režiséru a herci Otomaru Krejčovi, který zemřel ve věku nedožitých 88 let 6. listopadu, byla po dlouhé době něčím, co skutečně naplnilo význam takového aktu. Slušela mu i přítomnost prezidenta republiky Václava Klause, který tak opět dal najevo, že kulturní klima šedesátých let mu nebylo lhostejné. A bylo to nejenom rozloučení s jedním z posledních žijících klasiků divadla té doby, ale i svým způsobem tryzna za generaci narozenou za první republiky, která dobu své největší duševní a tvůrčí síly prožila v totalitě, a přesto se nepřestávala snažit o svobodné umění. Navzdory panující totalitě dělala vše pro to, aby z jeviště zněla pravda, odmítala dělat zábavu pro davy i papouškovat ideologické poučky strany a vlády. A byla to také generace, která po listopadu 1989 už dostala minimální šanci na pokračování a jejíž zkušenosti zůstaly ke škodě všech z velké části nevyužité. Další z divadelních osobností, dramaturg, překladatel a také Krejčův souputník a blízký přítel Karel Kraus ve své smuteční řeči vyslovil mnoho z toho, co nutně táhne divadelníkům hlavou tváří v tvář odchodu zakladatele skutečně světového Divadla za branou. Noblesně, ale nesmlouvavě připomněl, že kdo Krejčovi vzal divadlo, sáhl mu na život. Hovořil i o tom, že Krejča musel vždy začínat znovu, naposledy po listopadu 1989, když obnovil Divadlo za branou, kterému stát už nedal šanci. A jak bylo trapné chtít po sedmdesátiletém režisérovi, aby jako první zakoušel transformaci divadla na podnikatelský subjekt. Ani další řečníci - Krejčův herec Jan Hartl a šéf činohry Michal Dočekal - se nezřekli osobního tónu, Dočekal hovořil o Krejčových plánech na nastudování Hamleta na první scéně, který se již neuskutečnil. Jako součást rozloučení zazněl i záznam Krejčova vyznání a komentáře k Halasově básni v próze Já se tam vrátím, kterou posléze také sám recitoval. Záznam, který pořídila Československá televize v 60. letech, připomněl nejen, jak silné bylo Krejčovo charisma tvůrce, ale jak zvláštní byla tato doba, v níž navzdory režimu nejmocnější a monopolní médium v zemi natáčelo neideologické básničky a vyznání divadelních režisérů.