Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Tunguska zneklidňuje svět

Česko

Zatímco o americký Roswell se hádají ufologové, ruské mysterium se už sto let snaží objasnit vědci

Pro fanoušky sci-fia zaryté ufology to jsou dvě strany téže mince – záhady, která přišla z vesmíru. Racionalisté tu ale vidí dvě zcela odlišné události.

Jedna je známá podle lokality Roswell v Arizoně, v níž 7. července 1947 údajně havarovalo UFO a od té doby je Mekkou sektářů i vyznavačů konspiračních teorií.

Druhá doslova otřásla Zemí, přesněji částí Sibiře, právě před sto lety, ale – kromě zplanýrovaného lesa – nezanechala po sobě vůbec nic, jen memento, že se dříve či později může opakovat. Zřejmě nikoli náhodou teď program NASA pro objekty blízké Zemi zdůraznil, že zásah velkým meteoritem hrozí naší planetě statisticky jednou za sto let.

Kde hraničí věda Výbuch, který se odehrál 30. června 1908 v 7.14 ráno místního času nad liduprázdnou oblastí řeky Podkamenná Tunguska, dodnes postrádá vysvětlení, na kterém by se shodly všechny vědecké autority. Jen v tom se ale podobá jedenašedesát let staré „události“ z Roswellu. Ve všem ostatním se liší, počínaje už základními otázkami.

Stalo se to, nebo ne? A pokud ano, kdo a kam zašantročil důkazy? Proč to vláda tají? Takové otázky padají kolem Roswellu a sugerují, že tajná Zóna 51 skrývá leccos včetně pitevních protokolů ufonů. Kdo viděl filmy jako Den nezávislosti či Indiana Jones a království křišťálové lebky, ví, o čem je řeč.

U Tungusky konspirace ostrouhá už proto, že v tak odlehlé lokalitě carské ani bolševické úřady nic zašantročit nemohly. Jen americká televize Turner Network v seriálu Tajné UFO svazky KGB pojala Tungusku jako „ruský Roswell“. Racionalisté se tu ale ptají jinak. Že se něco stalo, to víme, ale co se stalo? Po sto letech marné snahy o jasnou odpověď se ukazuje, že věda není všemocná a všespasitelná. Připomeňme si to v době, která právě vědu a vědecké poznatky povyšuje na arbitra ve stále širším spektru politického rozhodování. O čem je řeč tady, ví zase ten, kdo sleduje příběhy jako „boj s klimatem“ a „prosazování Kjótského protokolu“. Aby bylo jasno, nejde o to, snižovat význam vědy, ale uvědomit si její limity.

Vědecké autority se shodují na základních faktech události z 30. června 1908. Výbuch se odehrál ve výšce 5 až 10 kilometrů nad zemí, jeho síla odpovídala 10 až 15 megatunám TNT (více než tisícinásobek hirošimské bomby, respektive třetina síly „car bomby“, dosud nejmocnější vodíkové zbraně), což pokácelo 80 milionů stromů na ploše velikosti Lucemburska. Byla to největší „impaktní událost“ v zaznamenané historii, vyrážela okna a dveře i v osadě vzdálené 65 kilometrů, záblesk byl viditelný na 500 kilometrů, světlo rozptylované na částicích vyvržených do atmosféry bylo pár dnů patrné až v Evropě (dalo se prý v noci číst). Jen díky neobydlenosti kraje byla potvrzena pouze jedna oběť – místní lovec kožešin vržený tlakovou vlnou proti stromu, ač se nacházel 30 kilometrů od výbuchu. Vědci se shodnou i na dráze tělesa, jež způsobilo výbuch. Proto víme, že kdyby přiletělo o 4 hodiny a 47 minut později, vlivem otáčení Země by už neexplodovalo nad liduprázdnou sibiřskou tajgou, nýbrž nad tehdejší ruskou metropolí, takže pětimilionový Petrohrad by dnes neexistoval.

Ale co bylo oním původcem? Bylo to vůbec těleso, které lze změřit a zvážit? Tady se už konsenzus vytrácí. I proto, že odlehlost místa a historické události (první světová válka, bolševická revoluce) odložily první vědeckou expedici k Tungusce až na rok 1927, tudíž veškeré poznatky byly „z druhé ruky“. Jisté však je, že nikdy nebyl nalezen ani impaktní kráter, ani sebemenší hmotné pozůstatky kosmického původu, což jen živilo širokou škálu interpretací „tunguské události“. Ty vycházejí od srážky Země s meteorem, planetkou, kometou, antihmotou, miniaturní černou dírou až po havárii vesmírné lodi, výbuch podzemního metanu či žhavých sopečných plynů (model Pompeje)...

Udělejte s tím něco Ale i když se vědci neshodnou, i když italský geolog Gasperini vyrukoval s tvrzením, že sibiřské jezero Čeko je oním sto let hledaným kráterem, v praxi se prosazuje hypotéza výbuchu malé (kolem 50 metrů v průměru) planetky v zemské atmosféře. Jak v praxi? To je možná vůbec nejzajímavější.

Téma srážky Země s kosmickým balvanem se nenápadně, leč účinně přesunulo ze sci-fido agendy politiků. V roce 1990 americká Sněmovna reprezentantů vybídla ke zjištění drah planetek křížících dráhu Země i prostředků na možné vychýlení těchto drah. Jak píše Petr Scheirich na astronomickém webu, bylo to poprvé od Kennedyho projektu přistání na Měsíci, kdy Kongres úkoloval NASA – zatímco jindy si naopak NASA projekty vymýšlí a pak škemrá o souhlas v Kongresu. V červenci 1994, když do planety Jupiter narazila kometa ShoemakerLevy 9, přidal Kongres ke svému zadání ještě detekci komet. V roce 1996 se Rada Evropy obrátila s podobným zadáním na Evropskou kosmickou agenturu (ESA).

Tunguska tak funguje jako politicky účinnější memento než tající led v Arktidě či ufománie kolem Roswellu. V otázkách klimatu spíše vědci apelují na politiky ve stylu „Udělejte s tím něco, prosaďte lepší Kjóto“. Ve věci zjištění kosmických hrozeb pro Zemi je to obráceně: „Udělejte s tím něco,“ říkají politici vědcům.

O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN

Autor: