PRAHA Devizou Les Arts Florissants s desítkami vysoce ceněných nahrávek hudby 17. a 18. století je nejen rozsáhlá znalost dobové skladatelské i interpretační praxe, která vešla interpretům do krve, ale i umění tuto hudbu zprostředkovat – s neobyčejnou vynalézavostí a kreativitou – nám, lidem zcela odlišného životního tempa 21. století.
Zakladatel Les Arts Florissants, dirigent a cembalista William Christie uvedl v Théâtre des Champs-Élysées společně s kanadským režisérem Robertem Carsenem Lullyho Armidu (1686), mistrovské dílo žánru tragédie lyrique s mnohotvárným hudebním i tanečním vyjádřením citových bouří této damašské princezny a kouzelnice.
Příznivcům Les Arts Florissants není třeba opakovat, že hudební provedení bylo úchvatné, strhující, opojné, fascinující. Připojit je ovšem nutno autentický posluchačský zážitek, že i v tak rozsáhlém prostoru zněla Lullyho hudba se vší zvukovou plností, barevností v bohatě odstíněné dynamice.
Ve vášnivých debatách kolem historicky poučené interpretace často zaznívá argument, že dobová autenticita dnes postrádá to podstatné – tehdejší posluchače. A právě inscenace Armidy je založena na nápadu, jak propojit více než tři sta let starou operu, jejíž námět zadal přímo Ludvík XIV., s ušima a očima dnešních diváků.
Robert Carsen (který mimo jiné rozkryl v Dvořákově Rusalce pohádkový syžet až na krvavou dřeň odtabuizovaných základních instinktů) Armidu pojal jako sen či vizi dnešního turisty (kontratenoristy Paula Agnewa). Při prohlídce Versailles, kterou diváci sledují při prologu jako filmovou projekci, se tajně „schová“ do Ludvíkovy postele. A ve zšeřelém prostoru jeviště s matnými odrazy na zadní stěně i podlaze se ocitá ve víru představ, které kombinují Lullyho Armidu a její dobovou podobu s dnešním životním stylem. Stává se rytířem Renaudem, kolem kterého svůdná princezna Armida, zmítána vášnivou láskou i nenávistí, spřádá svá kouzla.
Sopranistce Stéphanie d'Oustrac v této rozsáhlé a neobyčejně technicky i výrazově náročné roli, propracované do posledního gesta, ovšem podlehl nejen Renaud, ale celé zcela zaplněné hlediště divadla Champs-Élysées. Zatímco Paula Agnewa v závěrečném epilogu opery průvodkyně další turistické výpravy z Ludvíkovy postele nekompromisně vyžene, divákům dojem ze stylově čisté produkce v kontrastu šedostříbrné a červené barevnosti zůstává.
Inscenátoři tento sen o barokní opeře dokonale zhmotnili dnešními prostředky – multimédii, kostýmy, světlem a dynamickou choreografií (Jean-Claude Gallotta). Typově dokonale obsazení sólisté nejen skvěle zpívali, ale moderní variaci na stylizovanou barokní pohybovou kulturu provedli jako profesionální tanečníci.
Lehkovážný styl Christieho soubor v Praze představí Les Indes galantes, typickou ukázkou žánru opéra-ballet, jemuž se dařilo hlavně za Ludvíka XIV. Jde o kus komponovaný v lehkovážném stylu, plný komických pasáží a opírající se o exotická témata. Zazní v koncertní podobě, ovšem za účasti prvotřídních pěvců jako Juliette Galstian, Sonya Yoncheva, Ed Lyon nebo Juan Sancho.
