Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Tvář ve věku plastických operací

Česko

Roku 2000, tedy záměrně jakoby na začátku „nového věku“, vyšel v Německu sborník s názvem Žít bez zrcadla. Autor stejnojmenné stati, kulturní antropolog Manfred Fassler, v ní prorokuje epochu, která přinese zánik „institucionalizované identity“. Zrcadlo se v této éře podle něj stává něčím nepotřebným, protože vzhledem k tomu, na jaké vzdálenosti se dnes komunikuje, lidský obličej „zcela ztratil svoji důležitost“.

Fasslerovo tvrzení je samozřejmě extrémní i v kontextu digitálních světů: právě internet dnes umožňuje komunikačního či erotického partnera sledovat v přímém přenosu. Jak mi sdělil informační specialista a analytik Jakub Štogr, také do prostředí virtuálních prostorů, jako je Second life, celebrity (a nejen ony) kopírují samy sebe, aby si tak dělaly reklamu či se prostě zviditelňovaly. Mnohem častější je však opravdu situace, kdy ve virtuálním prostoru lidský dvojník (avatar) ve shodě s Fasslerovou tezí vypadá zcela jinak než jeho předobraz v reálném světě, a jeho podobu je navíc možné jedním kliknutím myši libovolně měnit, nasazovat si stále nové a nové (třeba i zvířecí) tváře – masky.

Zloduch s nízkým čelem I ve skutečném světě si ovšem v různých prostředích musíme nasazovat různé „škrabošky“, a mnozí spisovatelé už dlouho píšou o tváři jako o něčem, co jejich „majitelům“ připadá jako cosi odložitelného a zaměnitelného. Citujme například z Rozjímání Franze Kafky: „Jen někdy večer, když přijdou pozdě z nějaké slavnosti, připadá jim v zrcadle obnošená, napuchlá, uprášená, všemi okoukaná, že už ji lze sotva dál nosit.“ Ovšem již předtím hlavní hrdina Wildeova Obrazu Doriana Graye usiloval o to, aby se zbavil své aktuální tváře a získal jinou, dosud nepoznamenanou jeho zločiny, která by odpovídala jeho podobě zamlada. Jeho „skutečnou“ tvář naopak ukazuje magický obraz, který nazývá „zrcadlem duše“ a který plně vypovídá o neblahém způsobu, jakým celý život utvářel svůj charakter. Představa, že lidská tvář nějak „odráží“ lidské nitro, že se do ní promítají zkušenosti „vlastníka“, či spíše toho, koho tvář představuje, je v souladu s prastarou zkušeností, kterou již kdysi vyjádřil Konfucius: Dítě za svoji tvář nemůže, dospělý je ale za svůj zevnějšek plně odpovědný. Podle Goetha je přitom časovou hranicí, odkdy jsme za svoji tvář zodpovědní, věk třiceti let.

Dějiny fyziognomie, dnes obecně považované za „pseudovědu“, která spojovala rysy obličeje (a dalších částí těla) s povahou a morálními vlastnostmi jedince, jsou dlouhé. Již Aristoteles tvrdil, že velké končetiny u lva jsou vnější známkou jeho odvahy, stejně jako člověk s velkými chodidly musí být zákonitě odvážný. Vzestup této disciplíny je pak spojen se jmény Johanna Kaspara Lavatera a Cesara Lombrosa a se vznikem frenologie. Ta se zaměřovala na zkoumání lidské lebky, jejíž tvar a výdutě měly u každého prozrazovat velikost a kvalitu jeho mozku. Už tehdy měla své kritiky: podle Hegela se „přírodní frenologie domnívá nejen to, že prozíravý člověk by měl mít za ušima výčnělek velký jako pěst, ale také že nevěrná žena má údajně výrůstky na čele, ovšem ne na svém vlastním, ale na čele svého zákonného manžela“.

Jako charakterizační prostředek však byla frenologie hojně využívána v krásné literatuře, k čemuž ve své knize O zrcadlech a jiné eseje uvádí četné příklady Umberto Eco. Zdůrazňuje přitom, že v romantické literatuře 19. století nás mnohý vypravěč přesvědčuje, že zloduch má nutně nízké čelo a sveřepý výraz, ale tentýž autor současně rád vykresluje ďábelské hrdin(k)y s tváří anděla. Podle Eca totiž na jedné straně instinktivně spojujeme duši a tvář, na straně druhé máme sklon, „do značné míry katolický“, vidět v kráse masku ďábla.

Jedním z českých autorů, kteří fyziognomii hájí, je katolický novotomistický teolog Tomáš Bahounek. Ten ve své knize Krása a umění Božího lidu: úvod do teorie krásy a umění píše: „Mravní dobrota člověka se projevuje navenek v jeho kráse; vnitřek prosvítá ve vnějšku a dává se poznat jeho prostřednictvím.“ Bahounek má přitom v této oblasti dokonale jasno. Kupříkladu „pokud jde o tvar úst mravně ctnostného jedince, lze vysledovat z obrazů zachycujících tvář Kristovu a tváře svatých následující pravidelnosti: linie horního rtu úst má tvar dokonale souměrně vyvážené křivky“. Proti tomu ztvárnění Buddhy podle autora svědčí o celkové disharmonii a disproporci. Teolog uvádí 130 různých příkladů, kdy beletristé povahu svých postavy charakterizovali prostřednictvím jejich vnějšího vzhledu – Ecův příklad ďábla v andělském těle však v Bahounkově seznamu nenajdeme.

Další český zastánce fyziognomie, ovšem zdaleka ne v tak fundamentalistické podobě, je Stanislav Komárek. I podle něj se lidská tvář formuje po léta převažujícími emocemi. Komárek přitom vychází z díla švýcarského biologa a filozofa Adolfa Portmanna, podle něhož je sebeprezentace živého organismu stejně tak integrální součástí jeho bytí jako třeba rozmnožování a látková výměna. I lidská tvář prozrazuje niternost jednotlivce – ne nadarmo Komárek rád opakuje, že některé věci kupodivu jsou opravdu takové, jak vypadají. Komárek je také jedním z autorů, kteří přispěli do letos vydaného sborníku Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. V něm je dědictví fyziognomie do jisté míry rehabilitováno – podle autorů se v tváři odráží genetická jedinečnost, socializační proces i „dlouhodobé vlastní zkušenosti, životní názory a postoje“.

Narozen s tváří klauna Vraťme se nyní k Dorianu Grayovi: Wilde se v románu zabývá především otázkami lidské morálky a svědomí, dobra a zla, viny a trestu, kterému nakonec nikdo neujde. Přítomnost kouzelného obrazu řadí jeho dílo do fantastické literatury. Jak už jsem ale naznačil, příběh lze převyprávět také úplně jinak: jako pokus o znovuzíská(vá)ní mladistvé tváře, tváře nepoznamenané vráskami, stárnutím a zločiny. Ovšem to, co bylo dříve pouhá sci-fi, se dnes v určitém smyslu stává realitou – prostřednictvím stále četnějších plastických operací.

Jejich velká část ovšem souvisí s léčbou lidí, jejichž obličej byl znetvořen následkem vrozené vady či nějakého úrazu. V takovýchto případech je jistě plastická operace nanejvýš žádoucí a pochopitelná. Plastický chirurg Karel Fahoun na můj dotaz poskytl ukázkové příklady vrozeného rozporu mezi lidským zevnějškem a vnitřkem: „Mám zkušenosti se smutným výrazem, který může vyjadřovat depresi, ale i pohrdání, jež nemusí být faktické, a to jsou svěšené ústní koutky. Operací lze tento nepříjemný výraz obličeje úspěšně trvale odstranit.“

Podobné případy popisují i někteří psychologové. Kupříkladu Pavel Říčan ve své již klasické knize Cesta životem referuje o dětech, které se narodí s tváří klauna: ve svém okolí takový jedinec vyvolává reakce, jako kdyby nejen vypadal, ale také skutečně od počátku byl klaunem – a časem si také opravdu „roli“ klauna osvojí. V rozhovoru, který jsme vedli, Pavel Říčan připustil, že i člověk vypadající docela normálně, průměrně, si bezpochyby může sociálně polepšit, když mu upravíme fyziognomii tak, aby vypadal šťastný. Protože šťastní lidé jsou oblíbení. Kniha Lidský obličej však uvádí i opačné případy: lidé, kteří na základě vzhledu působí důvěryhodně, mohou zjistit, že je díky tomu nikdo nepodezírá z podvodu, a tak se u nich může postupně vyvinout zcela opačné chování, než jaké by od nich ostatní na základě jejich vzhledu očekávali.

Jak si přitom pacienti zvykají na změnu své tváře, jak si ji přivlastňují? Podle Karla Fahouna to v případě úspěšné operace proběhne kupodivu velmi rychle, u operace nosu trvá proces osvojování nové tváře řádově měsíc. A optické omlazení obličeje si podle něj „pacient přivlastní prakticky hned po odeznění operačního otoku, ale nejpozději také do měsíce“. V knihách o plastické chirurgii, které stojí na pomezí propagační a populárně-naučné literatury, jsou operace pochopitelně líčeny v nejzářivějších barvách. V úvodní kapitole publikace Jana Slezáka se píše, že ženy v minulosti „seděly před zrcadly a ptaly se: Je na světě někdo krásnější? Vždycky byl. Takže se s tím muselo začít něco dělat… Časem se vypracoval obor estetické chirurgie, který dává zrcadlu odpověď na otázku – kdo je nejkrásnější – TY! Buďme dokonalí, ale sví.“ V tomto textu autor pohádku asi záměrně (ovšem na úkor logiky) popletl, protože namísto pohádkového zrcadla se dostává sama „zázračná“ plastická chirurgie, jejíž vznik je zároveň povýšen na úroveň pohádkového happy endu.

Jak se nevrátit do vězení Když byli nedávno v rámci rozhlasového pořadu Meteor osloveni dva čeští odborníci s otázkou, jak odhadují budoucí vývoj technologií a lidské společnosti, oba shodně odmítli spekulovat o technických inovacích, které se podle nich prostě předpovědět nedají. Co se však podle nich předpovědět dá, jsou otázky týkající se morálky a lidského chování, protože lidská povaha se v čase tolik nemění. Jako příklad schopného prognostika uvedli George Orwella. Připusťme, že o dalším plastickém i genetickém vylepšování tváří nemůžeme říci více, než že nás zřejmě čekají netušené až neomezené možnosti.

Můžeme však popsat, jak se dívají na budoucnost lidské tváře spisovatelé. Kulturní a literární historik Sander L. Gilman ve své knize s podtitulem Kulturní dějiny estetické chirurgie píše, že ačkoliv stoupá počet lidí, kteří touží po zákroku plastického chirurga, krásná literatura vytrvale zdůrazňuje efemérnost „štěstí“, které lze díky takovým operacím získat, a zůstává tak překvapivě na straně tradiční morálky. Autor přitom odkazuje spíše na „populární čtivo“, například na knihy se slibnými názvy jako Život a lásky jedné ďáblice Fay Weldonové nebo Krása přináší smrt Mary Higgins Clarkové. Ale uveďme i výmluvný protipříklad z knihy Lidský obličej: podle statistik se lidé, kteří podstoupili plastickou operaci po propuštění z vězení, vracejí za mříže méně často než ti „nevylepšení“.

Je těžké rozhodnout, jestli jsou plastické a zvláště estetické operace chvályhodným pokusem o „demokratizaci“ krásy, nebo spíše procesem plíživého pronikání neživotných a umělých ideálů krásy do skutečných lidských těl, tedy vítězstvím prefabrikovaných masek nad živými tvářemi. Je obtížné stanovit hranici mezi tím, kdy operace skutečně pomůže člověku zakomplexovanému jen kvůli tomu, že mu narostl příliš velký nos, a tím, kdy chirurg vymaže z tváře „všechny dědičné znaky i stopy prožitého života“, čímž jedince v jistém smyslu zbaví jeho identity – jak už roku 1996 napsala Kristina Žantovská v Respektu. Přestože pokusy o dogmatické „kádrování“ lidských obličejů po Bahounkově způsobu pokládám za směšné, přece souhlasím s tím, že si za svou tvář „můžeme“ (Komárek). A Fassler se ovšem mýlí: i vlna estetických operací dokazuje, že na lidském obličeji stále záleží a že lidská tvář je významná – možná až příliš na to, aby si ji lidé nechávali „falšovat“.

***

Pavel Říčan referuje o dětech, které se narodí s tváří klauna: ve svém okolí takový jedinec vyvolává reakce, jako kdyby nejen vypadal, ale také skutečně od počátku byl klaunem – a časem si také „roli“ klauna opravdu osvojí

Objevují se názory, že lidská tvář v éře moderních komunikací ztrácí důležitost. Rostoucí obliba plastických a estetických operací však dokazuje opak – na lidské tváři záleží a ovlivňuje i naše chování.

Lidský obličej Vladimír Blažek, Radek Trnka (eds.) Vydalo nakladatelství Karolinum, Praha 2009. 256 stran. Ohne Spiegel leben. Sichtbarkeiten und posthumane Menschenbilder Manfred Fassler (ed.) Vydalo nakladatelství Wilhelm Fink Verlag, München 2000. 346 stran. Plastická chirurgie: praktický průvodce světem chirurgického zkrášlování těla Jan Slezák Vydalo nakladatelství Alpress, Frýdek-Místek 2007. 109 stran. Krása a umění Božího lidu: úvod do teorie krásy a umění Tomáš Bahounek Vydala Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992. 180 stran. Making the Body Beautiful: A Cultural History of Aesthetic Surgery Sander L. Gilman Vydalo nakladatelství Princeton University Press, Princeton 1999. 396 stran.

O autorovi| Jan Lukavec, publicista

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...