Nad veksláky se dávno zavřela voda – jenže role obligátního otloukánka kritikychtivých umělců přešla na bohaté firmy a jejich zaměstnance. Kulisy jsou sice odlišné, zůstávají však prefabrikované odsudky, věci neznalá povrchnost a názorová konformita, která nejspíš sama sebe považuje za odvážnou nesmlouvavost. Nejnovější z řady takto laděných opusů spatřil světlo světa ve Studiu Ypsilon: skupinka jeho mladých členů přišla pod vedením hostujícího režiséra Braňa Holíčka s autorskou inscenací Deadline.
Zbav se toho zmetka!
Obvyklá žánrová klišé opakuje Deadline bez valné originality; Holíček jednoduše přivede na scénu – pod záminkou jakéhosi teambuildingu – skupinku zaměstnanců nejmenované velké firmy, kteří se postupně „odkopou“ a názorně předvedou svoji vnitřní prázdnotu, bezohledný kariérismus a frustraci. Zkrátka všechnu vnitřní špínu, kterou je zvykem u zaměstnanců nejmenované velké firmy předpokládat. Za okny k tomu chladně svítí odlidštěné mrakodrapy, což se rozumí tak nějak samo sebou. A abych nezapomněl: hraje se napřeskáčku. Kompletní obraz se tak divákům poskládá až v poslední třetině představení a nezbývá tolik času zoufat si nad celkovou banalitou, nedostatečnými motivacemi a nedomyšlenostmi. Jestliže samotní účastníci seance mohou navzdory své vnitřní ošklivosti vzbuzovat jistou lítost, v žádném případě to neplatí pro elegantní slečnu Annu, která skupinku bezohledně vyděračským způsobem řídí a zároveň celý odpudivý systém názorně ztělesňuje. Že se pod přátelskou maskou skrývá chladně manipulátorská bestie, je ovšem předvedeno s tak naivní přímočarostí, že to nemá daleko k vážně míněné obdobě Drdových čertů. Když Anna radí kariéristce Monice „Zbav se toho zmetka!“ (Monika zištně otěhotněla s nejvyšším šéfem), pochechtává se její představitelka vysloveně ďábelsky. Ve finále Anna přežije defenestraci (s roztomilým vysvětlením, že spadla do bazénu), pustí zoufalé skupince videozáznam jejich vražedného pokusu, zahrozí slovy „Od teď budeme nejlepší přátelé“ (má je všechny v hrsti), a aby nebyl nikdo na pochybách, že to nebude žádný med, spustí na rozloučenou jakési temně výhrůžné hučení.
Žánrové cvičení V inscenacích, jako je Deadline, je obtížné něco vyčítat účinkujícím: s úsilím, hodným lepší věci, oživují postavy, napsané tak, aby zapadaly do předem daného schématu. Mladá ekonomka musí být všeho schopná kariéristka, syn bohatého otce sebelítostivý neschopa s mozkem změklým od kokainu, manažer rádoby sebevědomý žvanil s pusou plnou newspeaku, chlápek od kopírky zamindrákovaný blbeček a tak dál. Barbora Vyskočilová, Tomáš Klus, Andrej Polák, Jakub Slach a další setrvávají v příslušných mantinelech, nic nezkazí, nikam výše ale inscenaci neposunou. A totéž platí o Renatě Rychlé v roli vlídně ďábelské Anny; vše je průhledné, příliš účelové, a tudíž nepříliš zajímavé. Představení má nicméně docela slušný rytmus a tah; Braňo Holíček se jako autor scénáře i jako režisér vcelku úspěšně snažil jednotlivé scény důrazně pointovat a poskládat je do kontrastuplných sérií. Horší je to s hudebními předěly: Tomáš Klus napsal každé postavě srdceryvnou „představovací“ píseň s využitím instantně hlubokomyslných veršíků typu „lásku si lidi vymysleli, aby zahnali strach ze samoty“. Ani nemluvě o tom, že v tradičně hudbymilovné Ypsilonce by bylo lze očekávat přesvědčivější zpěv a také živý doprovod – halfplayback nikomu na pěvecké pohodě nepřidá.
Deadline je inscenace, která sice málokoho urazí, ale zaujme jen sotva. Holíček a spol. nabízejí divadelně průměrné a co do obsahu banální žánrové cvičení, které sděluje přesně to, co bývá v podobných případech obvyklé sdělovat. Potíž je nejspíš v tom, že inscenátoři jsou asi poslední, kdo si to uvědomuje.
Braňo Holíček: Deadline
Režie: Braňo Holíček Výprava: Maxim Velčovský Písně: J. Kučerovský a T. Klus.
Studio Y, Praha, premiéra 21. 1.
O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je divadelní kritik
