Markéta Irglová s Glenem Hansardem vyrazí brzy znovu na cesty. LN přetiskují rozhovor, který dvojice poskytla serveru PitchforkMedia těsně po předání Oscara.
Vminulosti se folkový zpěvák Elliott Smith musel vzdát ocenění kvůli „cajdáku“ z Titaniku od Céline Dion, Aimee Mannová musela dát přednost Philu Collinsovi a jeho písni k Tarzanovi. Ale někdy jde Oscar do správných a zasloužených rukou. Letos to byl Glen Hansard z irských Frames a jeho hudební i životní partnerka, Češka Markéta Irglová. Společně natočili desku The Swell Season a společně se objevili v nízkorozpočtovém snímku Once. Společně pak také přebírali ocenění za nejlepší píseň Falling Slowly právě ze soundtracku k filmu Once. S oceněním se objevili po boku Boba Dylana nebo Irvinga Berlina, kteří byli oceněni v minulosti. Markéta i Glen září štěstím.
* Herec John Travolta vám předal sošku Oscara před milionem lidí, to je určitě nádherný zážitek, ale který byl tu noc nejzvláštnější, nejpodivnější?
Glen Hansard: Stala se mi jedna hodně podivná věc. Když jsme hráli na pódiu naživo Falling Slowly, byli jsme strašně nervózní. Cítili jsme to oba a ještě víc nás to spojilo. Věděli jsme, že cenu v této kategorii bude předávat John Travolta, seděli jsme s Mar a pevně se drželi, a ve chvíli, kdy řekl tu slavnou „A Oscara získává...“, jsme se na sebe letmo podívali. Jen matně jsem zaslechl naše jména a od té doby, skoro celé dvě následující hodiny, jsem nedokázal normálně přemýšlet. Měl jsem v hlavě úplně prázdno, myšlenky mi někam uletěly. Bylo to, jako když vypne elektřina. Jako by mi celý mozek úplně vypnul!
* Co bylo dál?
Nějak jsem se z toho dostal, ani nevím jak. Asi jsem zapnul nějaké mozkové rezervy nebo co... Ale co se ty dvě hodiny dělo, to nevím. Prostě jako by se mi vůbec nestaly. Teď chápu, proč se novináři tak dožadují přesné formulace myšlenek - zřejmě se jim jich v takových chvílích vůbec nedostává. Na druhou stranu vás asi v tomto stavu chtějí - můžete totiž odhalit spoustu věcí, co byste normálně neřekli, odhalit jinou stránku své osobnosti. Je to opravdu velmi zvláštní.
* Předávání Oscarů je jistě vypjatá situace. Je těžké pak ještě hrát na pódiu jako vítězové?
Markéta Irglová: Vlastně ne. Byla jsem na svou nervozitu připravená, věděla jsem, že se při té písni budu celá třást. Ale byla jsem sama sebou docela překvapená! Čekala jsem na nějaký zádrhel, ale nepřišel. Ve skutečnosti bylo moc příjemné být toho všeho součástí, dokonce i to samotné vystoupení. Hrát pro tolik lidí, pro tak obrovské publikum, kde nám i mnoho z nich drželo palce... Byla jsem tak šťastná! Bylo krásné, když jsme přišli po ohlášení našich jmen na pódium. Byla jsem šťastná a úplně ochromená vzrušením.
* Měla jste děkovací řeč připravenou? Zněla velmi spontánně.
Byli jsme domluvení, že mluvit a děkovat za cenu bude Glen, neměla jsem námitky. A když mě požádali, abych šla na jeviště znovu ještě po pauze, neměla jsem připraveno nic. Byl to omyl, opravdu. Přede mnou byla velká obrazovka, která odpočítávala čas; navíc ve chvíli, kdy jsem chtěla říct své „děkuji“, vypnul mikrofon a začal hrát orchestr. Takže to zřejmě na první pohled vypadalo, jako bych byla přerušena před něčím velkým, před větší řečí. Ale mně to přerušení nevadilo, opravdu. Ale i přesto mě samozřejmě moje nová šance poděkovat velmi potěšila.
* Je pravda, že v tom, že jste se vracela kvůli své děkovací řeči, měl prsty i herec Colin Farrell?
To opravdu nevím. Abych byla upřímná, vůbec nevím, jak se to seběhlo. Vím, že nám Colin Farrell fandil, byl skvělý. Stavil se za námi na ranní zvukové zkoušce, aby nás pozdravil a řekl, že nás bude celou noc podporovat a držet nám palce. Takže pokud se o to nějak zasloužil, vůbec bych se nedivila, opravdu byl fantastický. Ale... nevím. Slyšela jsem, že to mohl být i režisér celé show, nebo Jon Stewart. Ten za mnou přišel a řekl mi, že se můžu vrátit. Ale kdo to vymyslel? Nevím.
* Jedna z nejvtipnějších věcí na předávání Oscarů je, že cenu předává nějaká velká hvězda, ale jakmile dostanou prostor ocenění, vplíží se v tichosti do zákulisí.
Markéta Irglová: Ano, je to docela legrační. Já si Johna Travoltu z té scény ani nepamatuji. Ano, pamatuju si, jak otvíral obálku, jak nám předal sošku. Ale pak - opravdu vůbec nevím.
* Na různé tiskovky a fotografování nosíte jen napodobeninu Oscara. Co jste udělali se skutečnou soškou?
Glen Hansard: Hned jsem ho dal své matce. Toho skutečného schovala, a brzy po ceremoniálu odjela domů, do Irska. Máma tu sošku chtěla prostě... hned. To ocenění je pro ni, opravdu. Všechno kolem je především kvůli mé mámě. Všechno se děje především kvůli ní! Markéta Irglová: Oscar odjel domů s mým otcem, chtěla jsem, aby si ho užila i rodina. Glen Hansard: I moje máma si to chce užít v soukromí, takže proto odjela domů. Ale byla s náma i na předávání. Koupili jsme letenku a krásné šaty. Byla to nádhera vidět moji mámu, jak sedí se všemi těmi lidmi, které dosud vídala jen v televizi, okolo. Michael Moore byl tak milý, věnoval se jí skoro celou noc. Je to opravdu super a skvělý chlapík!
* Jen počkejte, až se ocitnete v hlavních rolích některého z jeho kontroverzních snímků!
Glen Hansard: Haha! Byla s ním ale velká legrace. Byli jsme spolu na obědě a pak jsme trochu popíjeli a bavili se. Byl jsem tak rád, že jsem ho poznal! A taky jsem mu to řekl. Je to zvláštní, když se potkáte s lidmi, jejichž práci skutečně oceňujete, a zjistíte, že i jim se líbí to, co děláte vy. Skvěle jsme si pokecali. Řekl mi, že kdyby pokračovala stávka scenáristů, asi bychom se nepotkali, což by ho mrzelo.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
Taky je tak trochu outsider, podobně jako třeba já. U mě je to docela pochopitelné - muzika, kterou dělám a jak ji dělám... ale u něj? Přijde mi to hodně zvláštní.
* Cítíte se jako outsider? Je fakt, že je to úplně jiný svět...
Glen Hansard: Přesně tak. V jednom rozhovoru jsem řekl, že jsem se cítil jako instalatér v obchodě s květinami. To přesně vyjadřuje moje pocity, když jsem stál vedle všech těch... Je to prostě jiné, zvláštní, nejsem na to zvyklý. Není to lepší nebo horší, není to „dobrý svět“ nebo „špatný svět“. Je to prostě „jiný svět“ a jiná realita. Celý večer se nás ptali: „A kde budete bydlet?“ Nechápal jsem, co tím myslí. Pak se to vysvětlilo - každý automaticky očekával, že se přestěhujeme do Hollywoodu a začneme tam točit filmy! A příští rok se pokusíme o dalšího Oscara... to je šílené. Tohle se stalo jednou jedinkrát v životě a už se to nikdy nebude opakovat. Vracíme se k muzice. Skoro nikdo to tam nedokázal pochopit.
* Je pravda, že jste se s Oscarem museli po předání „tahat“ celou noc?
Markéta Irglová: Ano, to je pravda, nebylo to absolutně kam odložit! Musíte s ním všude chodit a až doma ho položit na stolek. Po Oscarech jsme byli pozváni na Fox Searchlight party. Je to trochu složitější, když je vás dvanáct a ne jen dva, chcete se věnovat všem lidem aspoň trochu. Tak jsme si je tam na chvilku odložili a bylo neuvěřitelné, jak je lidi hned začali fotit a těžkat. Bylo to, jako by je ta soška magicky přitahovala. Je to srandovní.
* Možná proto, že je tak těžká, by se s ní dal i někdo zabít...
Markéta Irglová: Haha! Ano, to máte pravdu. Opravdu je těžká!
* Jsou lidé, kteří chodí na Oscary každý rok, ale pro vás to bylo poprvé. Dostali jste nějaké instrukce?
Markéta Irglová: Ano, všichni nominovaní obdrželi instruktážní DVD, které bylo vlastně krátkým filmem, kde herec Tom Hanks vysvětluje, jak by se to mělo a nemělo dělat, dává různé tipy, co bychom měli říkat a jak se chovat a podobně. Když došlo na pasáž o děkovných řečech, říká, že nemáme vyjmenovávat moc lidí, kterým děkujeme. Protože ti, kterým poděkujete, budou sice potěšeni, ale ti, které nezmíníte, a přesto mají na úspěchu podíl, budou zklamáni - a ostatní budou otrávení. Že je lepší mluvit spatra než řeč číst z papíru. Jak nemáte nikoho objímat, když vás vyhlásí, protože tím ztrácíte čas. Prostě dostanete celý návod k tomu, jak se chovat a nechovat při tom, když vyhrajete. Přišlo mi to hrozně vtipné, fantastické, nikdy dřív jsem podobnou věc neviděla ani o ní neslyšela. Ano, jsou nějaká nepsaná pravidla oblékání, že musíte mít oblek nebo smoking a hezké šaty a podobně, ale to jsou samozřejmé záležitosti, které každý zná. Ačkoliv si nemyslím, že kdyby tam někdo přišel v otrhaných džínách a tričku, nikdo by vás nevyhodil. Akorát byste vypadali jako blázni. Na druhou stranu nám nic nenutili, chovali se k nám jako ke každému jinému nominovanému.
* Co bude tento úspěch znamenat pro kapelu The Frames? Budete pokračovat? Určitě už nebude tolik času jako dřív.
Glen Hansard: S klukama dál pracujeme a hrajeme. Budou doprovodná kapela moje a Markétina. Nepřestali jsme spolupracovat, jenom je teď trochu jiná situace. Opravdu rád hraju s Markétou, miluju to, a dělali jsme to dávno předtím, než začalo tohle všechno. Americké turné, které nás dva čeká v dubnu, je hlavně kvůli tomu, že cítíme příležitost. Na turné je to nejvhodnější doba. Navíc to publiku jistě dlužíme. Až se vrátíme do Evropy, uvidíme, co bude dál. Chtěl bych natočit další desku, ale ještě nevím, jestli s The Frames, nebo s Markétou. Bude to záležet na písních a jejich náladě. Jestli se k nim bude hodit doprovod rockové kapely, nebo ne. Tím to bude dané.
* Fanoušci a publikum nahlíží jinak na hudbu a jinak na film. Změnil se i váš pohled na skladby z Once? Určitě jste nečekal tolik pozornosti.
Nejprve jsme tuto hudbu vydali na albu Swell Season; nečekali jsme totiž, že snímek Once skutečně dokončíme. Opravdu. Nestála za námi žádná agentura, která by k tomu dopomohla. Udělali jsme to jen tak pro sebe. Film nevypadal zrovna skvěle a ani skvěle nezněl, a to se mimochodem nezměnilo, pořád nevypadá ani nezní skvěle. Co jsme se naučili? Naučili jsme se respektovat, že na něm skutečně něco je. Hodně lidí film vidělo, mluvilo se o něm, což je skvělé. Ale když tehdy John navrhnul, abychom udělali i soundtrack, připadalo mi to jako bláznovství. Kámo, vždyť ten film ani nevyjde, říkal jsem. Vydali jsme ty skladby, protože by bylo škoda, aby ležely v šuplíku. Desky The Swell Season se prodalo tak tři sta kusů. Nemohl jsem tomu uvěřit. I v Irsku prodáváme s Frames tak patnáct tisíc desek. Což je dobré, na to, že si to děláme sami a prakticky pro sebe. Ale tři sta kusů? Byl jsem zklamaný. A pak, asi za rok, jsme to vydali jako Once. A najednou to má zlatou desku. Člověče, to je přes půl milionu prodaných desek! To je prostě šílenost. A jediné, co jsme museli udělat, bylo změnit obal!
* Na turné jste hráli a ještě budete hrát na obrovských místech s velkou kapacitou. V chicagském Chicago Theatre s třemi a půl tisíci míst. Asi na to nejste zvyklí...
Glen Hansard: To teda nejsme. Před rokem a půl jsme hráli na stejném místě v klubu Hideout. Tam se vejde tak sto lidí!
* Je to trochu divočina, když vycházíte z nezávislého hudebního prostředí. Vydělali jste přes 14 milionů dolarů, což je ale pro Hollywood naprosto zanedbatelná částka. Ale jiné to asi bude pro nezávislého umělce.
Glen Hansard: To je bláznivé. Popravdě řečeno nemáte tušení, jak k tomu všemu došlo. Původní „marketingový plán“ byl natočit si film s trochou vybavení, který nás bude stát pár tisíc, ve skutečnosti to bylo hodně peněz. Cestovali jsme skrz naskrz Irskem namačkaní v jednom autě a snažili jsme se s režisérem Johnem Carneym propagovat a uvádět film. Doufali jsme, že najdeme hodně fanoušků The Frames, kteří budou ochotní zaplnit i kinosály. Vždycky jsme s Markétou zahráli na závěr naživo pár písniček a u vchodu pak prodávali DVD. Byl to skvělý plán, jak dostat naše vložené peníze zpátky. Kdyby to fungovalo v Irsku, vyrazili bychom se stejným plánem i do České republiky. John Carney poslal snímek na všechny festivaly, na které si vzpomenul. Všichni ho odmítali. Ironií je, že když jsme to poslali na Sundance, vyrazili s námi dveře! Odmítli to. Asi ten příběh znáte, ale ve skutečnosti to bylo tak, že jsme Once propagovali v Galway, a shodou okolností tam byl přítomný i jeden chlapík. Tvrdil, že pracuje pro Sundance. Náš film viděl prakticky jen náhodou. Ale vzal si kopii filmu. Ani jsme mu neřekli, že už nás jednou vyrazili. Místo toho jsme řekli: „Super, skvělé, vemte si to, děkujem!“ A najednou jsme tam.
* Ty peníze asi vnímá jinak muzikant a jinak herec nebo režisér...
Glen Hansard: Ano, pro muzikanta je to spousta peněz. Za sto tisíc se dají pořídit tři kvalitně nahrané a zprodukované desky. Ale filmování je úplně něco jiného, je to odlišná disciplína a i peníze se tam počítají úplně jinak. Musíte sehnat nějaký štáb, lidi, co vám pomůžou, nemůžete to udělat na koleni sám. Abych byl upřímný, ani jsem nevěděl, že to nakonec bylo tak drahé. Přišlo mi to příliš. Nahrávali jsme na dvě fakt drahé kamery. A když chcete mít nějaké kvalitní zázemí, musíte lidem zaplatit kolem padesáti dolarů denně, no a pak se to nasbírá. Střih stojí strašně moc peněz. John se zavřel na měsíc a půl do studia a stříhal a stříhal, ale nemohl to samozřejmě dělat sám, takže tohle přišlo taky na slušné peníze.
* V rozhovoru jsme se mimo jiné zmínili o obalu filmu a soundtracku k Once. Je to jenom dojem, nebo se pro americkou distribuci změnil plakát? Zdá se, že máte oblečeného něco úplně jiného než původně...
Glen Hansard: No jasně. Je to tak. Celé to změnili a strašně pokazili. Nechali nás držet se za ruce, přitom ve filmu jsme to ani jednou neudělali! A ty nohy z plakátu, ty taky nejsou moje. Jsou snad třikrát delší! Je to úplně nové tělo, vlastně použili jenom moji tvář. Na původním snímku mám i klobouk, a ten taky zmizel. Ale moc se jim to teda nepodařilo... Vypadá to divně. Úplně jiné tělo, klobouk v tahu, je to bizarní. Markétu taky udělali vyšší, než ve skutečnosti je. Můžete se podívat na původní plakát a pak na to, co s tím udělali, a nepřestáváte se divit, všechny rozdíly jsou do očí bijící. Je to ostuda, příšerné. Jenže co už s tím můžeme dělat... Jen to nechat být. Původní plakát jsem dělal já, stejně jako obal DVD a soundtracku. Rád věci dělám sám, v tom jsme si s režisérem velmi podobní. Taky občas dělám věci pro Frames, jsem na to zvyklý a už mám i zkušenosti. Takže se trochu orientuju. Podle mě to hrozně pokazili. Nechal jsem to být. Přenesl jsem se přes to. Ale jsem rád, že se vracíme do „našeho světa“, kde se tyhle věci dít nebudou.
* Jiný svět... Hudební průmysl je sice občas těžké pochopit, ale ten filmový je ještě stokrát horší.
Glen Hansard: Ano, je to přesně tak. Občas se nestačím divit. Je jim to všechno úplně ukradené, kolik lidí na tom dělalo a za jakým účelem. Za vším vidí akorát obchod a způsob, jak to zlepšit a vydělat ještě víc peněz. Ten obal je typický příklad. Je to přesný opak, než co dělá třeba společnost Criterion. Oni dělají skutečné umění. Když vidíte DVD z jejich produkce, máte okamžitě chuť si koupit celou edici nebo box. Je to velmi kvalitně udělané, ale přitom to není nijak vyumělkované. Dělají to dobře. V době, když už jsou DVD z velké části a ve většině případů především obchodním artiklem, je to skvělé, co dělají pro filmové fanoušky. Určitě by nám tolik Once nepokazili... Ale to se dostávám zpátky k té stížnosti. Prostě se to nepodařilo. Mrzí mě to.
* Markéto, jak vnímáte vy rozdíly mezi nezávislou hudbou a nezávislým filmem a „komercí“?
Markéta Irglová: Je to celé trochu zvláštní, určitě. V děkovné řeči jsem mluvila o tom, že tahle cena je pro všechny nezávislé umělce. Byla to velká příležitost mluvit o takovém tématu na místě, jako je předávání Oscarů. Smáli jsme se tomu v šatně. Jsme nezávislí umělci, to je místo, odkud jsme přišli a kam patříme. A teď? Teď soundtrack vychází u Sony a film zaštiťuje společnost Fox Searchlight! Je to divné. Stává se to, když někdo dělá něco, co vybočuje z mainstreamu; a ten střední proud ho pak akceptuje a vlastně vítá - protože mu to přijde zajímavé a originální. Asi nikdo nemůže popřít, že přesně tohle je náš případ. Udělali jsme si film pro sebe a pro své přátele a udělali jsme jej bez pomoci velkých agentur a velkých studií. A právě to asi přitahuje publikum; cítí z toho blízkost, opravdovost a upřímnost. Ale nedá se to srovnat s jinými snímky podobně „nezávislé“ kategorie. Třeba Juno. Juno o sobě prohlašuje, že je nezávislý film, ale ve skutečnosti je to tak obrovské a velké! Once se nikdy na takovou úroveň nedostane. Ano, z tohoto kontextu sice Once vidělo hodně lidí, ale už ho asi víc neuvidí, buďme upřímní. Kromě toho, ať už ten film uvidí lidí kolik chce a ať už ten humbuk bude sebevětší, zůstáváme sví. Jsem vděčná za všechno dobré, co se nám v souvislosti s Once a v souvislosti s Oscary stalo.
* Byli jste v Hollywoodu, městě filmu. Chodili jste do kina? Viděli jste Enchanted, vaši konkurenci?
Markéta Irglová: Vlastně ne. Neviděli jsme ani There Will Be Blood, ani Sweeney Todd... Původně jsme se chtěli podívat na spoustu filmů, plánovali jsme to - chtěli jsme fandit našim favoritům... Jenže bylo tolik práce, že jsme nakonec neviděli nic.
* LN Máte Oscara, třeba budete mít projekte zadarmo.
Markéta Irglová: Haha! Myslím, že takhle to nefunguje. Lidi sice žertují o tom, že když máme v ruce zlatou sošku, automaticky se nám otevírají všechny dveře, ale tak to vůbec není.
* Bob Dylan jezdí se svou soškou Oscara i na turné. Je to pravda? Spolu s The Frames jste s ním dříve jezdili.
Glen Hansard: Ano, říká se to. Ale je to jenom vtip. Je to jen atrapa, co má postavenou na pódiu. Originál má podle mě doma. Asi se to moc nehodí, tahat s sebou všude skutečného Oscara, ale možná se mýlím. Nikdy tam není na zkoušce, jen při večerním hraní, ale kdyby to byla jen kopie, asi by byla i na zvukovce, ne...? Na australském turné mě to docela překvapilo a přišlo mi to legrační, mít každé vystoupení tu cenu na pódiu. Opravdu pro Boba Dylana toto ocenění tolik znamená, říkal jsem si. Pravděpodobně ano.
Pro americkou distribuci změnili plakát. Strašně to pokazili. Nechali nás držet se za ruce, přitom ve filmu jsme to ani jednou neudělali! A ty nohy z plakátu, ty taky nejsou moje. Jsou snad třikrát delší!
Ať už ten film uvidí lidí kolik chce a ať už ten humbuk bude sebevětší, zůstáváme sví. Jsem vděčná za všechno dobré, co se nám v souvislosti s Once a v souvislosti s Oscary stalo.
