SE PTÁ
Známým, co nás čtou, Pavle, říkám, že cestu výuky určuješ Ty, ale na dialog si nehrajeme, je otevřený jako v semináři, jen s týdenními pauzami.
Vysvětlils mi problémy privatizace v Anglii, ale já se Tě ptal, jaké konkrétní omyly ekonomů způsobily, že při naší mohly zmizet takové majetky jako třeba námořní loďstvo, ale i pár mých akcií. Že ČR dopadla nejlíp z osvobozených zemí, těší, ale proč jako nejvyspělejší z nich tak špatně, že to zas jinak zhoršilo národní povahu? Je na celou pravdu ještě brzy?
Na tomto místě se všichni čtenáři mohou přesvědčit, že dialog je skutečný, nehraný a nemanipulovaný. Zároveň vidím, jak témata, která jsem považoval za vyčichlá, stále žijí a rezonují. Je to zřejmé i v těchto dnech, kdy probíhá a snad již i vrcholí krize hned v několika západoevropských státech najednou. Lidé se vždy v podobných případech ptají - kdo za to může?
Většina ekonomů tuto otázku nemá ráda. My ekonomové nejsme ani opoziční politická síla (byť často kritizujeme různá opatření vlády), a už vůbec ne vyšetřovatelé z hospodářské kriminálky. Raději máme otázku „co za to může“. Jaké příčiny vedly k problémům a jak se jim příště vyhnout.
Na otázku „co může za následky kuponové privatizace“ odpovím jednoduše: nezkušenost a také lehkomyslnost. Mozkový trust z Prognostického ústavu měl velmi obstojné znalosti měnové politiky, protože Friedmanův monetarismus byl aplikovatelný i v podmínkách řízené socialistické ekonomiky. Co ovšem prognostici neprognózovali, byla potřeba znalosti teorie portfolia, investic a kapitálových trhů. Když pak v 90. letech přišel čas kuponové privatizace, nutnost ochrany akcionářských práv skoro všichni zanedbali. S jedinou čestnou výjimkou, která si zaslouží jmenovitě uvést: Tomáš Ježek.
Nemohu tedy ukázat na někoho prstem a zasyčet: „Ty za to můžeš, grázle!“ Navíc nevěřím, že by u kořene problémů stály zlé úmysly. Dále, tehdejší snaha prosadit rychlost na úkor právní čistoty byla do jisté míry pochopitelná. Jeden z autorů kuponové privatizace Jan Švejnar se k problému práva vyjadřoval v roce 1991 takto:
„Mezi hlavní důvody zpoždění reformy patřily neschopnost dosáhnout konsenzu na konkrétním hospodářském programu v rámci federální vlády, snaha nově zvoleného parlamentu hrát zásadní roli při tvorbě ekonomických zákonů a politik, potřeba vytvořit kompletně nový právní rámec hospodářské činnosti a začátek složitých jednání o rozdělení sil a jurisdikcí v rámci federace a dvou národních vlád () Alternativou by bývalo bylo dočasně přijmout upravenou sadu západních zákonů (např. německých nebo EHS). Avšak uvážímeli velký objem západních právních norem a nedostatek zkušených překladatelů, ukázalo se být jednodušším vytvořit novou sadu československých zákonů.“
Po roce 2000 bylo překladatelů dost, takže následovala proslulá „legislativní smršť“. Přejali jsme ze Západu všechno možné a nemožné, ale zlepšila se tím zásadně naše politická a právní kultura?
Jiným problémem byla bankovní krize, která se dostavila v roce 1997. V této souvislosti se mi velmi líbí tento stručný popis krizového mechanismu:
„Většina těchto krizí evidentně sledovala podobný vzorec chování. Byly iniciovány uvolněním pravidel, které vedlo k příliš rychlé úvěrové expanzi. Následoval vytrvalý nárůst cen majetkových investic, zjevně neodpovídající fundamentálním ekonomickým veličinám, ,bublina‘. V jistém bodě bublina praskla; následoval prudký pokles cen investic (zejména nemovitostí) a vlna bankrotů. Toto vše bylo doprovázeno masou špatných úvěrů, úvěrovými ztrátami a akutní bankovní krizí, v mnoha případech spojenou s měnovou krizí. Konečně, oslabený bankovní sektor prošel fází ,zadrhnutí úvěrů‘ soukromému sektoru. Závažnost tohoto jevu závisela na vládních opatřeních na záchranu postižených bank.“
A teď kvízová otázka: týká se tento popis a) české krize z roku 1997; b) skandinávské bankovní krize z let 1990-93; c) americké hypoteční krize z roku 2007; d) irské a španělské krize z roku 2010?
Odpověď: popsaný mechanismus docela dobře sedí na všechny uvedené krize. Nicméně autor citátu, švédský ekonom Peter Englund, měl v roce 1999 na mysli bankovní krizi, která v roce 1990 postihla Švédsko, Norsko a Finsko. Skandinávské země chtěly podpořit své ekonomiky, které byly svázány vysokými daněmi. Vydaly se cestou levných peněz, uvolněné měnové politiky. Úplně stejný mechanismus, přezdívaný „bankovní socialismus“, fungoval do roku 1997 v české ekonomice a od zavedení eura v západní Evropě.
Kdo za to může? Opět nelze ukázat prstem na jednu osobu. Bankovní krize obvykle začínají „uvolněním pravidel“, což v českém případě znamenalo, že banky začaly normálně fungovat, půjčovat peníze nikoli podle plánu, ale na komerční bázi. Samozřejmě bez znalostí a bez zkušeností. V případě Skandinávie šlo o pouhé uvolnění předpisů pro poskytování úvěrů. Ve Spojených státech zase centrální banka stimulovala levnými penězi ekonomiku oslabenou prasknutím internetové bubliny a válkou proti terorismu. A v Evropě šlo o možnost komerčních bank půjčovat si velmi levné peníze v libovolném množství od Evropské centrální banky.
Zápletka je stále stejná. Mění se jen kulisy.
O autorovi| PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik PAVLA KOHOUTA ekonoma
