Téměř všichni mi to rozmlouvali - známí, rodina, kamarádky, kolegyně v zaměstnání,“ říká Hana Jarošová, která nechala manžela na rodičovské dovolené a sama pracuje. „Nevěřili tomu, že je muž schopen postarat se o sedmiměsíční dítě.“ Paní Jarošová má dvě dcery, jedna chodí do druhé třídy, druhé je rok a pár měsíců. S oběma byl na rodičovské dovolené táta a klape to. S první dcerkou byla Hana Jarošová doma do 7 měsíců, pak se vrátila na zkrácený úvazek do práce. U své druhé dcery je paní Jarošová v práci od třetího měsíce, kdy postupně začala pracovat čtyři hodiny denně, poté šest a nakonec na plný úvazek.
„Musím po pravdě přiznat, že manžel je mnohdy v péči o děti lepší a starostlivější než já. Když jsem na několikadenní služební cestě, zvládne s oběma vstávání, cestu do školy, ze školy, úkoly, hru na piano se starší dcerkou i večerní ukládání - prostě stoprocentní maminka,“ říká o svém manželovi paní Jarošová.
A nejen ona uznává jeho pečovatelské schopnosti.
Na škole, kam chodí jejich dcera, byl vyhlášen svačinářem roku.
Manželé Jarošovi se pro řešení nabourávající tradiční schémata rozhodli po pragmatickém zvážení všech pro a proti.
„Moje současná pozice prokuristky neumožňuje vzdálit se na několik let z firmy,“ tvrdí Hana Jarošová. „Na druhou stranu mi můj zaměstnavatel umožnil vyřizovat část svých povinností z domova.“
Pan Jaroš je profesí truhlář. Doma si zřídil menší dílnu, ale nejisté podnikání ho neláká.
„Manžel nemá šanci najít práci srovnatelnou s tou mojí,“ říká Hana Jarošová. „Někdo rodinu živit musí a u nás jsem to prostě já!“
Paní Jarošová s manželem zastávají názor, že o děti se musí starat jeden z rodičů. Do výchovy nechtějí výrazněji zapojovat ani prarodiče. „Proto jsme se rozhodli že manželových deset až patnáct tisíc oželíme,“ říká Hana Jarošová. „Důležitější jsou pro nás naše děti a to, aby o ně bylo dobře postaráno.“ Vyjasnit si doma situaci byl pouze první krok - za ním následovala různá další úskalí.
„Na odboru státní sociální podpory úřadu práce, který poskytuje rodičovský příspěvek, se zřejmě s nikým takovým dosud nesetkali, protože si s námi nevěděli rady,“ líčí Hana Jarošová. „Sdělili nám, že manžel nemá možnost zvolit si libovolný typ rodičovského příspěvku ze tří nabízených, protože nebyl delší dobu zaměstnán.“ Pan Jaroš totiž byl po ukončení první rodičovské dovolené v domácnosti. Jako truhlář si mohl sehnat práci, ale znamenalo by to, že by neměl kdo hlídat dceru. Poloviční úvazek z podstaty jeho profese nepřipadal v úvahu.
„Jednu z úřednic však naštěstí napadlo řešení, že na rodičovskou dovolenou nastoupím na necelý měsíc já, vyberu si variantu čerpání a tu ode mě poté manžel převezme,“ vysvětluje Hana Jarošová. „Toto svědčí o tom že stát na partnery vytvářející rodinné zázemí těm, kteří vydělávají, vůbec nemyslí.“ Když už se se situací smířil úřad, narazili manželé na předsudky okolí. „Pro tento model jsme se rozhodli již u první dcerky, které je dnes téměř 8 let, a v té době bylo ještě velmi málo otců na rodičovské dovolené,“ říká paní Jarošová. „Našli se i takoví, kteří nám do očí nic neřekli, ale zprostředkovaně jsme se dozvídali, co že jsme to za rodiče...“ A situace se nezměnila ani o osm let později, kdy už muž na rodičovské dovolené není nic tak nevídaného. Stále se paní Jarošová potýká s řečmi, co je za matku, že je schopna jít od tříměsíčního dítěte pracovat, nebo že její starší dcera se jí zcela odcizila.
„Myslím, že hlavním důvodem všech těch zlých řečí je určitě závist a odvěká snaha jít s davem a nevybočit,“ tvrdí paní Jarošová s tím, že kdyby nebyl takový tlak na rodiče z okolí, daleko více párů by se rozhodlo pro tuto variantu. „I já jsem poprvé málem pod tlakem reakcí okolí z našeho rozhodnutí ustoupila. Tenkrát to byl manžel, který mě v mém rozhodnutí podpořil.“
Sama paní Jarošová je totiž přesvědčená, že brzký odchod do práce vztah s jejich dcerami nijak nepoznamená. „Ke mně jako k mamince mají přirozený vztah a ani kvůli mé práci jsme se neodcizili - máma je prostě máma,“ tvrdí Hana Jarošová. „K tátovi si ale děti vztah budují. A tím, že je s nimi doma on, vzniklo mezi nimi úžasné pouto.“
Jestli má domov v rukou muže nějak trpět, podle paní Jarošové to nikdy není na úkor dětí. „Pokud se má manžel rozhodnout mezi péčí o domácnost, nebo o děti, tak si vybírá děti,“ říká paní Jarošová s tím.
Ve výsledku se oba rodiče dětem věnují téměř nastejno. O víkendu se totiž manžel stará o dům a zahradu a Hana Jarošová o děti.
„Myslím, že díky našemu rozhodnutí mají dcery ucelenější náhled na život, protože se o ně staráme oba,“ dodává paní Jarošová. Otce poslala na mateřskou krize „Zatímco můj brzký návrat do zaměstnání jsme plánovali již během mateřské, rozhodnutí manžela jít na rodičovskou bylo souhrou náhod,“ říká Alice Horáková a tou souhrou náhod vlastně myslí finanční krizi.
„Manžel pracoval pro zahraniční přepravní firmu, která reagovala na finanční krizi právě propouštěním ve svých středoevropských pobočkách. Vzhledem k tomu, že byl již delší dobu v zaměstnání nespokojený, rozhodl se vyřešit to tak, že odejde na rodičovskou dovolenou.“
Původně měli manželé úplně jiný plán. Paní Horáková měla nastoupit zpátky do práce na poloviční úvazek, manžel normálně pracovat a pro malou dcerku chtěli zajistit hlídání.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Tento plán získal první trhliny tím, že dcera měla období silné nedůvěřivosti vůči cizím lidem, dokonce i vůči vlastním prarodičům,“ vzpomíná paní Horáková. „V listopadu 2008 pak manžel přišel s tím, že jako vedoucí oddělení dostal příkaz zredukovat počet lidí ve svém týmu. Vyřešil to tím, že odešel sám.“ Na situaci proto nebyli dlouhodoběji připraveni. Přesto nezaregistrovali větší problémy.
„Možná máme štěstí v tom, že žijeme v hlavním městě a stýkáme se s lidmi, již mají zkušenosti ze zahraničí, takže jsou více připraveni pochybovat o neměnnosti tradičního rozdělení mužských a ženských rolí,“ připouští Alice Horáková, která nezapomíná ani na svého zaměstnavatele. „Byl velmi vstřícný. Nabídl mi flexibilnější pracovní dobu a možnost částečně pracovat z domova.“ Ale ani Horákovi nepovažují situaci, kdy táta je doma s dítětem a máma pracuje, za úplně obvyklou v Česku.
„Stále se to v české společnosti bere jako něco neobvyklého, každý cítí potřebu nějak to okomentovat,“ tvrdí paní Horáková. „V tomto ohledu byl patrný generační rozdíl. Zatímco lidé ve věku našich rodičů mají tendenci vyslovovat moudra typu ,Dítě potřebuje být do dvou let s mámou‘ či ,Ono se ti to vymstí, až bude dítě v pubertě‘, přátelé to naopak přijali pozitivně a s pochopením.“ Paní Horáková zůstala s dcerkou doma osm a půl měsíce. Během té doby se manžel aktivně věnoval péči o domácnost. Ve chvíli, kdy se ocitl sám doma, proto nebyl překvapen.
„Nikdy netrpěl falešnými představami o tom, co obnáší výchova malého dítěte. Věděl dobře, jak je to náročná a vyčerpávající práce,“ říká paní Horáková.
Největším problémem tedy byl pocit odloučení od dcery.
„Ze začátku mi samozřejmě dcerka šíleně chyběla a domů jsem volala co chvíli, ale když jsem viděla, jací se z nich s tatínkem stali parťáci, uklidnila jsem se,“ říká Alice Horáková. „Myslím, že dceru i manžela to ohromně obohatilo, dokonce se nám zdá, že dcerka mnohem méně zlobí, i když to může samozřejmě být přirozeným vývojem.“
