Přišla tuhle řeč na televizi, a já už se nadechla, jak spustím tirádu o nemožných estrádách, věčném a nekonečném sportu na „dvojce“, a hlavně o tom, že se sice ve zpravodajství dozvím o každé bouračce a požáru, ale skoro nic o politickém dění v zahraničí. Ale jeden z těch, s nimiž jsme si povídali, pravil: „To já chodím k televizi jako do kina. Vyberu si pořad, který chci vidět, a ten si pustím.“ Potichu a co možná nepozorovaně jsem vypustila páru: vždyť má pravdu! Nutí mě snad někdo koukat na televizi?A - ruku na srdce - jakpak často si ji skutečně pustím? Mám já vůbec právo remcat? Jdu se snad podívat na něco jiného než na dokument nebo - vzácně - na film, který si vyberu v programu? Jako bych neměla zábavnější věci na práci, než sedět a čučet na bednu! A pokud jde o zpravodajství: jsem snad na televizi odkázaná jako na zdroj informací? Dneska? V éře internetu?
Shodou okolností jsem si ten večer televizi pustila, bylo to pondělí. A s nadšením jsem shlédla dokument o Jiřím Němcovi, který ČT vysílala v cyklu Neznámí hrdinové. Byla jsem opravdu zvědavá, Jiří byl pozoruhodný člověk - úžasně inspirující a zároveň odsuzovaný, brilantní intelekt, muž toužící poznat všechna zákoutí života, i ta pochybná. První muž českého křesťanského dialogu v šedesátých letech, chartista v sedmdesátých a exulant v osmdesátých. Když se po roce 1989 vrátil z Vídně do Prahy, byl už to jen stín někdejšího Jiřího Němce. Zajímalo mě, jak se tvůrcům podaří ten pestrý, bohatý a proměnlivý život vtěsnat do necelých třiceti minut - a jak to pojmou, jak z toho protagonista vyjde.
Přiznám se, že jsem žasla, a nevěděla jsem, zda se mám víc bát nebo radovat. Pyramida z knih střídala metronom stojící na Letenské pláni, a do toho o Jiřím Němcovi mluvili ti, kdo ho znali. Sama bych neměla odvahu natočit tak málo přehledný, trhaný obraz, ale tvůrcům se nesporně podařilo i podobou filmu Jiřího vystihnout - jeho hektičnost, proměnlivost a neuchopitelnost, množství podob a neustálé napětí. Dokument rozhodně vybočoval z běžných stereotypních obrázků, na které se občas dívám také prostě proto, že se chci o někom dozvědět víc -anebo se na něj jen dívat a pobýt se vzpomínkami, které obrazovka oživuje. Tentokrát to ale bylo jiné: každou chvilku jsem se ptala sama sebe, zda takovému dokumentu bude rozumět „běžný divák“, člověk, který Jiřího Němce neznal a nic o něm neví. Nebyla jsem si jista.
Zato jsem si byla jista, že právě takhle se o Jiřím Němcovi dokument natočit měl. Trošku jsem se i zastyděla: copak má být filmový dokument jen osvěta? Narodil se... studoval... oženil se... umřel... A pod to pár obrázků, rodný dům, škola, něco fotek. Já vím, většinou se to tak dělá - ale o to líp, že i Česká televize, pro kterou většinou moc dobrých slov nemám, snese nějaký rozmach, odvahu neohlížet se na průměrný vkus a vytvořit vnitřně soudržné dílo, které nejde vyšlapanými cestami. Škoda jen, přeškoda, že měli tvůrci jen tu půlhodinu. Jsem si jista, že dvakrát tak dlouhý pořad by byl ještě lepší.
Potichu a co možná nepozorovaně jsem vypustila páru: vždyť má pravdu! Nutí mě snad někdo koukat na televizi? A - ruku na srdce - jakpak často si ji skutečně pustím?
