Že U2 nejsou čtyři, ale je jich pět včetně manažera Paula McGuinesse, že se v začátcích chtěli ze všeho nejvíc podobat „dělnickým“ rockerům The Who, že na chvíli měli své slavné vystoupení na Live Aid v roce 1985 za obrovský propadák, že po albu Joshua Tree chtěli zničit představu o U2 jako skupině bolestně vážných lidí, ale stejně nedosáhli míry povrchnosti, o niž se snažili... Mnohé z výpravné knihy U2 o U2 je již dostatečně známo - jako například fotka Bona, jak se s ďábelskými růžky prochází po Vatikánu.
Shalom, McGuiness a vyšší moc
Méně už se ale například ví, že kapelu drží pohromadě smrt dvou blízkých lidí, že malému zlobivci Bonovi doma přezdívali Antikrist, anebo že po úspěšném prvním albu donutil tlak přátel z křesťanské komunity členy kapelu na čas rozpustit. Jak říká autor Niel McCormick, který na přání skupiny vedl s jejími členy „čtyřrozhovor“, kapela se rozhodla učinit rekapitulaci a ozřejmit v ní prvotní motivy, jimiž se řídí i po třiceti letech od jejího vzniku. Více než vysvětlení pro čtenáře však vyprávění čtyř spolužáků z liberální střední školy v Dublinu (odtud se s McCormickem znají) připomíná jakési obnovení vzájemné smlouvy či společně psané ústavy. Mluvme otevřeně o víře, řekli si nejspíš Bono, Edge, Adam Clayton a Larry Mullen Jr. O náboženství, jež by dříve vztah fanoušků ke kapele komplikovalo, dnes U2 cítí potřebu říci jasné slovo. Dvacet let po vydání alba Joshua Tree, považovaného za desku vrcholného období, kapela nejspíš cítí, že otevřenost na toto téma jí nemůže ublížit. „Nějakou dobu jsem vedl úplně normální život. V roce 1973 zemřela sestra a v roce 1978 zemřela matka. Tyhle události svým způsobem určily, jaký člověk se ze mě stal. Matčina smrt mě nepochybně nasměrovala ke kapele,“ poznamenává benjamínek kapely, bubeník Mullen Jr. Mezi ním a Bonem, jehož matka také umřela velmi záhy, se tak vytvořilo silné citové pouto. „U mě se trauma projevovalo lehce násilnými a agresivními výlevy a potom náboženskými prožitky,“ vzpomíná Bono. „Bylo to v roce 1976 a nebyl jsem jediný, kdo se ve škole náboženskými prožitky zabýval. Zdálo se, jako by tomu propadla celá škola. Byl to začátek období, kterému se později začalo říkat,charismatické hnutí‘. Katolíci a protestanti v Irsku společně uctívali Boha na shromážděních, která tak trochu připomínala mejdany, až na to, že tam nehrála divoká hudba. Ve škole se scházelo hezkých pár studentů ke studiu Bible. Na Jihu tomu říkají Probuzení. Lidi, kteří se zabývají náboženstvím, by vám řekli, že tyhle věci přicházejí ve vlnách. V dějepise jsme se učili o obrození Johna Wesleyho, které přineslo metodismus. Jako by někde něco propuklo a během několika let se to přežene celou zemí jako požár a lidi prožívají hluboké náboženské zážitky. Potom to na padesát nebo šedesát let zmizí.“ S trochou nadsázky se dá říci, že duchovní probuzení bylo u vzniku kapely, zároveň ovšem také málem zapříčinilo její rozpad, když po první desce Boy přátelé kapely z křesťanské komunity Shalom přesvědčili Bona a Edge, že světský rock není pro duchovní svět dost dobrý. „Poslyšte, jestli chtěl Bůh něco říct k tomuhle turné, měl se přihlásit o něco dřív, protože už máme domluvený velký tým a máme určité závazky vůči lidem a podle mého názoru jsme je povinni dodržet. Uznali to a nikdy se to neopakovalo,“ vzpomíná na klíčový moment manažer Paul McGuiness.
Adam netleská do rytmu
Třicet let v téže sestavě vydrželi U2 i proto, že navzdory duchovním počátkům nejsou vnitřně sourodá parta. „Adam byl v rockové kapele, s partou kluků, kteří přijali víru, v kufru vozili Bibli... Muselo ho to hrozně štvát,“ říká kytarista Edge o basistovi Claytonovi, který podle Bona už ze začátku „dokázal snadno zahrát hodně složitý věci, ale potom třeba nedokázal zatleskat do rytmu“. Tolerance uvnitř U2 pak dostala zabrat ve chvíli, kdy Bono podle ostatních naprosto pokazil koncert Live Aid v roce 1985 či když se vínem zmožený Clayton nedostavil před zaplněný stadion v Sydney a koncert Zoo Tour musel odehrát náhradník. „Budeme dělat velkou muziku. Velké myšlenky, velká témata, velký zvuk. Budeme riskovat a dokážeme, jak může být rocková kapela přizpůsobivá,“ horoval Bono někdy mezi druhou a třetí deskou. Proto považují Bona za megalomana, většinou nespravedlivě. Zná dobře rozdíl mezi úctou publika a zbožňováním. A jako by nad nimi Hospodin držel ruku: Když Bono padá z lešení nebo když U2 v počátku málem prodají svou budoucnost na dvacet let v nevýhodné smlouvě, ale pak zástupci firmy řeknou „ať si ji strčí do prdele“. Hlavou v oblacích, nohama na zemi.
***
HODNOCENÍ LN ***** U2 o U2 Přeložila Hana Loupová Praha, Portál 2007, 347 stran
