Číst noviny je občas o nervy, což jistě všichni víte. Sobotní vydání přílohy Orientace otevíral obšírný text hlavní analytičky LN Lenky Zlámalové Mým právem je luxus; článek však bohužel začíná velmi matoucím příkladem: „Když se ve filmu z první republiky objevila služka, bylo to neomylné znamení: jsme právě v prostředí společenské smetánky. (...) Dnes paní na úklid, žehlení nebo chůva nikoho neohromí.“ Ten příklad špatně popisuje dnešek, špatně popisuje první republiku a zakrývá podstatu „demokratizace luxusu“.
1. Služku za první republiky neměla společenská smetánka, ale celá vyšší střední třída. Služku měl každý lékař, každý inženýr i každý živnostník. Stačí si prohlídnout tehdy budované činžovní byty: téměř všechny mají vedle kuchyně malý kamrlík (dnes proměněný v kumbál či komoru), v němž bydlela právě služka. 2. Dnes opravdu paní na žehlení neohromí, protože jde o úplně jiný typ „kontraktu“. Paní na úklid si najímáme na několik hodin týdně (což si dříve dovolily i chudší rodiny). Naopak služku, tedy pomocnici „7/24“ si dnes může najmout jen ta nejtučnější smetánka.
3. Je to tedy zcela obráceně, než se píše v článku – a to proto, že rozdíly mezi chudinou a elitou se setřely do téměř neznatelna. Dokonce i vypapaní bankéři s doutníkem – kdysi symbol nejvyššího bohatství – dnes chodí nakupovat do Teska a v novinových rozhovorech si stýskají, jak jim podražilo balkánské(!) víno.
Demokratizace luxusu stojí na dvou pilířích: technologickém pokroku a zglajchšaltování společnosti. „Pan primář“ má dnes téměř stejný lifestyle jako „slouha řidič“.
Nejhorší ovšem je, pokud se člověk začne podle novin řídit. Zlákalo mne doporučení Vojtěcha Ryndy na Cronenbergovy Dějiny násilí. Bohužel, ačkoli jsme byli hodně vzdálení od prime time, film se prolínal s nějakým zhola jiným filmem, takže si z více než dvouhodinové seance pamatuji zhruba toto: Přestřelka v baru, Citroën C2, Citroën C3, Zlatopramen, Oral B, Gillette, Euronics, Sony, Vitana, přestřelka před domem, vrásky embryonální, reverzibilní, ještě jakési jiné, Vichy, Kentucky Fried Chicken, Pronto multifunkční, RWE, Str8, Jameson, Datart, přestřelka v domě, LG, GS Triomen Quattro na prostatu, Knorr, Oresi kuchyně, Vodafone, Renault, Spectrum, Samsung, Head and Shoulders, Lidl, Giorgio Armani, Mám to ráda, tak zavolej, Visa, Mucosolvan, Peugeot 308, Budvar, McDonald’s, Neoalgin, Věštci, Duck Fresh Discs, Gambrinus, Old Spice, hlavní nehrdina sedící s manželkou a dětmi u stolu.
Nejzvláštnější úvahu přinesl minulý týden kolega Martin Weiss: kolega v textu Logika obležení naznačuje, že úkolem komentátora není všímat si podstatného, ale opakovat menšinový názor – proto a jen proto, že je menšinový. Menšinový Martin je naštěstí názorově velkorysý – a pozval mne na svůj blog, kterému pracovně říkáme Crossfire: názorový a argumentační střet by zde měl vycházet doslova online: jeden chytrák píše, druhý jej okamžitě chytá za slovo a přímo v textu usvědčuje z nepřesnosti, nevzdělanosti a intelektuální lenosti. Více na webu v poněkud velkoústé rubrice „Osobnosti LN blogují“.
Pondělí JAZYKOVÁ ORDINACE Ondřeje Tučka
Úterý CHLÍVEČEK Petra Kamberského
Středa ARCHIV Petra Zídka
Čtvrtek POLITICKÝ DIÁŘ Petra Koláře
Pátek STŘELNICE komentátorů LN
Sobota ZKRATY A VÝBOJE Ondřeje Štindla
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
