Výrazný pokles zaznamenala skupina typicky „cestovatelských“ nemocí, mezi které patří třeba horečka dengue. Tu si z dovolené přivezlo v minulých letech za první tři měsíce roku až třicet turistů, letos, zejména kvůli omezení volnosti v cestování, se zaznamenaly jen dva případy.
Nakažená klíšťata neměla pré
Seznam místních chorob, které se letos drží na nižších příčkách výskytu, čítá nejen dospělácké, ale i výhradně dětské nemoci. V prvním čtvrtletí, v porovnání se stejným obdobím minulých let, se podle dat Státního zdravotního ústavu snížil výskyt průjmových onemocnění o 40 procent. Také infekční mononukleózou se nakazilo o dvě třetiny méně lidí.
  |
Z dětských nemocí se pak nejvýrazněji redukovaly příušnice, skoro o devadesát procent. Počet případů spály nedosahoval ani desetiny toho, co bylo běžné před pandemií. Výskyt planých neštovic spadl pod třetinu případů, než bývalo zvykem. Snížený pohyb mimo domov se podepsal i na četnosti setkání s nakaženým klíštětem, lymská borelióza opadla skoro o polovičku.
Nutnost třetí dávky je takřka jistá, říká ministr zdravotnictví Adam Vojtěch |
„Podíl na tom, že je nižší výskyt některých onemocnění u dětí, má i to, že nechodily do školy a méně se stýkaly,“ řekla serveru Lidovky.cz pediatrička Daniela Verdánová. Přenos nemocí ze školního prostředí je klasika, kterou zná každý rodič. Ve třídě se žáci mezi sebou často nakazí, zejména v období epidemií a sezonních onemocnění přinesou ledasco domů, kde jsou nákaze vystaveni i rodiče.
Nakažený pracant nechce přijít o peníze
A tím šíření nekončí, protože mimo covidové pořádky dospělí mnohdy vědomě ignorují příznaky a nemoc „přecházejí“, což následně vede v šíření virů či bakterií na pracovišti. S distanční výukou se toto riziko zmenšilo, byť nevymizelo, protože školky fungovaly i nadále, svým nemalým dílem přispěl i home office a obecně vyšší disciplína v tom, že když kašlu či kýchám, zůstanu doma.
S tím souvisí již zmíněný nešvar, který je v českém pracovním prostředí častý: pokud není člověku příliš zle, chodí s nastuzením dál do práce, kde prská kapénky na kolegy. Bývá pravidlem, že začátkem roku postupně lehnou celé kanceláře nebo směny. Děje se tak z různých důvodů, třeba zaměstnanec nechce, aby si nadřízení mysleli, že je flink, nechce přijít o peníze a zůstat na 60 procentech platu při nemocenské, případně na vyležení nemoci čerpat volno.
Neléčený marod může v práci nejen nakazit kolegy, ale i si sám navíc uhnat vážný zdravotní problém. Tato tendence zvedala obočí odborů již před pandemií. Problémy s masovým přecházením nemocí se datují od roku 2008, kdy začala platit karenční doba, tedy pravidlo, že první tři dny nemocenské jsou neplacené. Výpadek financí je pro mnoho lidí velkou motivací, aby se rozhodli do práce přijít i přesto, že se necítí dobře. Předloni byla karenční doba zrušena, takže v době pandemie už neplatila.
V budoucnu by však tendence neřešit svůj zdravotní stav mohla mít rozsáhlejší následky, zejména v případě nových variant viru, proto bude potřeba zaměstnance motivovat, aby k onemocněním přistupovali zodpovědně.
„Obávám se, že během několika měsíců se vše vrátí do původního stavu,“ řekl serveru Lidovky.cz předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula, podle kterého někteří bagatelizovali své symptomy i během pandemie. Podle něj po pandemii vzejdou otázky ohledně podceňování nemocí, kdy často vítězí snaha zaměstnavatele za každou cenu vydělávat a neochota zaměstnance přijmout snížený plat.
Nutně se tato zkušenost s velmi infekční nemocí podepíše i na podobě pracovišť a pracovních návyků, což by naopak mohlo nést efekty pozitivní, například v tom, že se vyšší standardy hygieny uchovají, případně bude větší ochota pouštět lidi na home office tam, kde to jde, když je zasáhnou lehčí příznaky.
Co se za pandemie naučíš...
Otázkou zůstává, jestli si Češi návyky z pandemických dní zachovají a trvale se tím sníží riziko nákazy běžnými nemocemi nejen v práci, ale také v hromadné dopravě a na dalších místech. Názory odborníků i veřejnosti se rozdělují na dva tábory především v otázce roušek, někteří ve zlepšení věří, ostatní jsou spíše skeptičtí. K pravidelnému mytí rukou a podobným hygienickým návykům, které byly součástí rutiny alespoň v základní míře většiny obyvatel i před covidem, bude větší vůle, se zakrytím dýchadel to bude horší.
MeSES: V okresech s příznivým epidemiologickým vývojem nejsou třeba testy a roušky v kolektivech |
„Pochybuju, že Češi by dále nosili roušky, když nebudou muset,“ domnívá se praktická lékařka Věra Boušková, podle které zvyk, běžný na východě zeměkoule, v Česku nepřežije. Lékaři však apelují, aby lidé nepolevovali. „Já bych chtěla věřit, že si lidé i nadále budou pečlivě mýt ruce a když budou nemocní, nasadí roušku,“ doufá doktorka Moravíková, podle které jde zejména o základní zodpovědnost vůči ostatním.
Mladí si spíš zachovají „asijské způsoby“
Zdraví jedinci by podle odborníků roušku do budoucna mohli odložit, ale bylo by společensky prospěšné, kdyby ji nosili nemocní, třeba když si jedou nakoupit nebo cestují k lékaři. Přinejmenším během chřipkové epidemie, kdy je běžným jevem kašlající člověk, který se ani nenamáhá zakrýt si ústa.
„Vždy jsem s sebou nosila lahvičku dezinfekce i před covidem, s tím určitě nepřestanu. Co se týče roušek, těch mám velkou zásobu, takže počítám s tím, že je v případě nachlazení zase nasadím,“ řekla serveru Lidovky.cz studentka Kateřina. Především mladší ročníky z větších měst věří, že by se rouška měla vrátit v případě nemoci, jak tomu je v asijských zemích. Starší ročníky a lidé z malých obcí a s nižším vzděláním podle průzkumů mají a budou mít vůči rouškám větší odpor. I proto, že nemocní by se v ní mohli cítit stigmatizovaní.
