Po nacistické okupaci v březnu 1939 se učebnice „převratově“ používaly dále, ale žáci v nich museli tuší začernit předepsaná slova – například Československo či Masaryk. V prosinci 1989 se nic nezačerňovalo už proto, že by ty dávky černi prosákly celými knihami. Učebnice – přinejmenším občanské nauky a dějepisu – se rozhodnutím vlády revolučně stáhly.
Právě revoluce dokáže svými dekrety stahovat učebnice. Ale dokáže je účinně nahradit? To už je horší. Ministerská směrnice z prosince 1989 říká na adresu občanské nauky: Žáci středních škol a gymnázií se mj. budou seznamovat se zásadami jednotlivých učení významných filozofů a myslitelů. K tomuto účelu budou využívat díla Thomase Morea, Ludwiga Feuerbacha, Immanuela Kanta a dalších. Hm... Kdo si ze školy vzpomene na kapitolu „tři zdroje marxismu“, dva z nich tu má před sebou – utopisty a německé klasické filozofy. Tudíž vidíme, že i po revolučním odstranění učebnic se učilo ze starých zásob.
Dokáže revoluce změnit učitele? Tak to už je otázka úplně na tělo. Když byla v září 1945 zavedena ruština, bývali její učitelé – zhusta němčináři – jen o pár lekcí před žáky. Když byla v prosinci 1989 ruština potlačena ve prospěch angličtiny, vyučovali Shakespearův jazyk často ruštináři.
Nikdo nevěděl, kde vzít kvalitní učitele s nadhledem. I proto úřední směrnice rázně sdělila: Při výuce dějepisu bude zdůrazněna faktografie a omezena hodnoticí hlediska. Hm... Právě to zhodnocení tehdy chybělo žákům nejvíce.
