Právě podle ní pojmenoval Tomáš Vůjtek svou hru, která mimo jiné vznikla na motivy prózy Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda.
V ostravské Komorní scéně Aréna tuto zvláštní temně osudovou hrabalovskou mozaiku epizod nastudoval Janusz Klimzsa a jako dramaturgicky výlučný titul se objevila na právě probíhajícím 9. ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska v Těšínském divadle.
Ostravsko jako svérázný region je častou uměleckou inspirací a divadlo v tomto směru není ani trochu pozadu. Brenpartija má i mezi dosavadními kusy ojedinělé postavení, a to především svým zasazením do doby krize třicátých let minulého století. Tyto reálie do děje občas doléhají a maně připomenou třeba Kachyňův film Lásky mezi kapkami deště. Klimszova inscenace ovšem vytváří ojedinělý tragigroteskní svět, kosmos, který existuje sám pro sebe a do nějž proniká normální život jen tu a tam a v dalších absurdních detailech. Jeho smutní hrdinové, předchůdci dnešní bezdomovců, clochardů a jiných vyděděnců neochvějně směřují k radostném konci uchlastáním a vrcholem jejich luxusu je možnost získat bydlení v kolonii dělnických domků. Jim je ovšem mnohem lépe na struskách, kde chlastají od rána do večera, rvou se neznámo proč, a pokud je po ruce žena, souloží.
Hraje se v nejen v ostravském nářečí, ale i ve slangu této specifické sociální vrstvy, což je samo o sobě zdrojem osobité poetiky. Těch průpovídek, výšplechtů, kuriózních rčení, které postavy stále chrlí – od „rozumí tomu jako koze od prdele k noze“ až po „děvucha bez břucha jako hrnec bez ucha“. Skupinka tuláků, v níž hraje prim Ferda Prokop (Josef Kaluža) tráví svůj čas sice bezcílně, ale ve stálém vzrušení a s energií, která kdyby byla využita pozitivně, mohla by hory přenášet.
Místo toho se válejí celý den jako psi, vedou „hlubokomyslné“ řeči, ale co chvílí nastává nějaký výbuch emocí. Přetahují se o vyhastrošenou tulačku Majdalenu (Dana Fialová), laskavou kurvu, ochotnou vždy kamarádům vyjít vstříc, ostatně k jedné z nejbizarnějších scén patří soulož ve starém sudu, kam se neuvěřitelným způsobem vměstnají kromě Majdaleny ještě dva. Tulačka zpitá téměř do bezvědomí sice nezúčastněně prohlašuje – „marně si gatě rozpinate, ja vam nedam, bo vas neznam“ – ale své výhrůžky samozřejmě nesplní. Barvité obrazy plné podivností, jako například návštěva agenta od Bati, který tulákům velkomožně věnuje boty a slivovici, vykrystalizují do pevnější zápletky.
Jeden z party – Venca, kterému Michal Čapka dodal všechny znaky „místního šlahouna“ s frajerským knírkem a ulízanou kšticí, povýší a uvelebí se v teple u shánčlivé a poživačné služky Vefy (Alena SasínováPolarczyk), která si jej vyštafíruje – přinese mu po panstvu oblek, z kterého sice málem vypadne, ale o to víc se naparuje. Idylka ovšem skončí krvavě jako klasický morytát a uspíší konec všech.
Režisér Klimsza udržuje styl inscenace na hořkosměšné hraně, a i když zejména první část postrádá pevně vystavěnou dramatickou linii a také by mohla být kratší, daří se mu nakonec jednotlivé epizody provázat a vytvořit jakousi až postmoderně vyznívající tříšť, která má svůj vnitřní smysl. A do ní pak přirozeně vložit i symbolickou rovinu v podobě personifikované Smrti. Je to dívka v rudém kroji, která po celou dobu ochotně vydává lahve denaturáku a číhá ve výtahu těžní věže. Stále častěji z ní ale vychází, naskakuje svým obětem na záda, vkrádá se do jejich smrdutých příbytků, a když se usměje zlatem obitými zuby, každého zamrazí.
Brenpartija je vedle Černé Julky, Těšínského nebe či Takové O(s) travy krve dalším autorským divadlem, které těží z rázovitého severomoravského regionu. Nejde ale jen o prvoplánový folklor svou drsností tak divácky atraktivní. Je to výpověď o marnosti lidského snažení, která má jasný přesah a naléhavost.
Tomáš Vůjtek:
Brenpartija
Režie: Janusz Klimsza
Výprava: Marta Roszkopfová
Komorní scéna Aréna Ostrava,
premiéra 31. 10.