Ti, kdo v Praze tuhle Američanku slyšeli v roce 1997 s rockovou skupinou No Doubt, by ji teď možná nepoznali - tento koncert stylem patřil víc na Broadway než do rockového klubu. Pohyb, kostýmy a světla jsou zde stejně důležité jako hudba. Stefani málokdy zazpívala víc než dvě písně ve stejném oblečení. Naštěstí už neměla na hlavě „helmu“ z fotografie na obalu posledního alba (inspirovanou vizáží Michelle Pfeifferové v roli mafiánské milenky ve filmu Scarface), ale ohon a ofinu.
Nepoučený pozorovatel by si ji mohl splést s jinou rádoby Marilyn Monroe, Madonnou. Na rozdíl od ní ale Stefani ani tak vykalkulovaně nemění styly, ani si na pódiu nesahá do rozkroku. Zůstává z ní pořád hodně kalifornské holky, která vzpomíná na hudbu, na niž v dospívání tancovala.
Pohyb obstarávali hlavně tanečníci a tanečnice - mezi nimi čtveřice Japonek, jimž Gwen říká „Harajuku Girls“. Na místě se ukázalo, že jsou to prostě jen dobré tanečnice - jejich styl nemá s bizarní subkulturou, kterou proslulo okolí tokijské stanice metra Haradžuku, mnoho společného. Je takový jako sólová alba Gwen Stefani - střední proud s naroubovanými vlivy hip hopu a taneční scény.
Šestičlennou kapelu hnala dopředu sehraná rytmika, kterou Stefani převzala z kapely Davida Bowieho. Zpěvačka byla v dobré hlasové formě a z písniček, jež v rádiu znějí zaměnitelně, se na pódiu stávaly hity. To je magie, která stojí hlavně na spolupráci publika, a tu si Stefani umí dobře vynucovat. Díky jejímu povzbuzování se ruce zmítaly nad hlavami do rytmu a Early Winter, Hollaback Girl, What Are You Waiting For? i některé další písničky zpíval dav s ní. Ale hudba sama takovéto koncerty nedělá. Potřebují pocit výjimečnosti. Chce to umět říct obligátní českou větu tak, aby z toho diváci měli radost. Anebo obejít halu a vynořit se na opačné straně uprostřed diváků. V tom Gwen Stefani obstála. Navíc to byl nejen poslední koncert jejího turné, ale dva lidé z ansámblu měli také narozeniny, a tak diváci dostali příležitost zazpívat jim „happy birthday“. Zpěvačka pozvala na pódium mladíka z první řady, aby si scénu vyfotil, jeho fotoaparát ovšem zklamal. Ale fanoušci pilně blýskali svými „digitály“ a mobily, takže na internetových deníčcích bude už dnes fotek dost. Nakonec po dvou přídavcích stáli všichni muzikanti na pódiu a objímali se jako správní Američané.
Předkapela by si zasloužila samostatné vystoupení
Diváci odcházeli spokojeni, viděli zdařilý, profesionální výkon. Ale rozhodně ne neopakovatelný. Někdo by spíš měl k samostatnému vystoupení pozvat předkapelu CSS. Tato brazilská, převážně dívčí šestice má taky styl, ale prozrazuje spíš zálibu v second handech než v Broadwayi. Publikum na jejich taneční elektro-punk nebylo připravené, ani si nevychutnalo texty typu Meeting Paris Hilton, v níž zpěvačka Lovefoxxx svou brazilskou angličtinou zkracuje slovo „beach“ (pláž) tak, že je k nerozeznání od slova „bitch“, vystihujícím jmenovanou celebritu. Škoda, že odehráli jen pět písniček a pak se čekalo ještě hodinu na hlavní hvězdu.
