Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Ukázka statečnosti

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Ona je to částečně legrace a částečně je to fandovství a taky zájem o historii a o techniku, od všeho něco a všechno dohromady: u nás jako všude možně jinde jsou skupiny fandů vojenské historie. Tuhle sobotu měli svátek na severu Čech. Ve Smržovce u Tanvaldu vedou svoje muzeum vojenské techniky manželé Janouškovi. No a jednou za rok pozvou kamarády a vytáhnou jeden dva, a tuhle sobotu dokonce tři tanky ze sbírky a jezdí s nimi po poli. Pár exponátů přivezl pan Jaroslav Janoušek z Finska a tam se potkal s Olli Toivonenem, bratrem ve víře, dalo by se říct. No a tuhle sobotu Olli Toivonen a jedenáct jeho finských kamarádů přijeli do Smržovky a spolu s fandy vojenské historie tam předvedli na poli kostýmovanou a ozbrojenou ukázku „zimní války“, tedy přepadení Finska Stalinem v listopadu 1939. Stalin tehdy podnikl agresi v čistě hitlerovském stylu, Sovětský svaz za to byl vyloučen ze Společnosti národů a Finové, místo aby brečeli a napsali si další kapitolu dějinných křivd, se postavili na odpor a agresorům napráskali. Přinejmenším v té první fázi války. Což ví asi každý, kdo se o moderní historii aspoň trochu zajímá. Olli a jeho kamarádi nám ale předvedli, jak to ti Finové dělali. Jel tank a najednou parta Finů na lyžích a každý třímal březové poleno. A šup k tanku a šup s polenem mezi pásy a šup pryč a pás udělal rup a pro něho agrese skončila. Krásná ukázka statečnosti!

Když jsem jel ráno do Smržovky, poslouchal jsem BBC a tam vysílali rozhovor s ugandským žoldnéřem, který slouží pro Američany v Iráku. Volně budu reprodukovat:

„To víte, Američani nedovedou bojovat. Samá helma a neprůstřelná vesta a pancíř. To my v Ugandě válčíme od deseti. My se smrti nebojíme. Proč se bát? Ať se bojí ti proti nám. Kdo se bojí, nemá být voják. Armáda, která se bojí, není k ničemu. Zbraň mají dát jenom těm, kdo se nebojí.“

„To je ale život, válčit od deseti. Co takhle se usadit, mít rodinu...“ „Já ale mám rodinu! Jsem ženatý.“„A kdepak je vaše žena?“ „No přece v Ugandě.“ „A co tomu říká, že tady válčíte v Iráku?“

„Boha! Ta to nesmí vědět, já jí řek, že jezdím v Keni s náklaďákem!“ Ale to je jen taková úsměvná vložka nebo pro mě předehra k ukázce statečnosti, jak ji předvedli finští kamarádi. Třeba tahle poznámečka inspiruje milovníky vojenské historie, aby oživovali víc i naše lepší kapitoly. Hlavně mě mrzí ta hlubina zapomnění, do jaké se propadli naši legionáři. Hoši z ruských, francouzských a italských legií by měli plné právo si podat se statečnými Finy ruku. Je škoda, že se o nich dnes dohromady nic neví. Ono to zesměšňování a posléze potlačení povědomí o legionářské statečnosti bylo součástí prvorepublikové intelektuální masáže, která nakonec dopadla dobrovolnou kapitulací před komunismem v únoru 1948. „Bráškové“ byli terčem vtipkování a ruský emigrant zrovna tak. Je dobře, že Václav Marhoul natočil Tobruk. Co kdyby někdo natočil Zborov? Legionářská kronika je plná námětů pro televizní seriál, to by byla připomínka pro změnu české statečnosti!

Autor: