Z projevu na Harvardově univerzitě 8. června 1978
Kdyby se mě někdo zeptal, zda bych Západ v jeho současném stavu mohl doporučit jako vzor pro svou zemi, upřímně řečeno bych musel odpovědět záporně... Působením silného utrpení dosáhla naše země duchovního vývoje takové intenzity, že západní systém ve svém současném stavu duchovního vyčerpání nevyhlíží atraktivně.
Nelze popřít, že lidské bytosti na Západě ustavičně slábnou, kdežto na Východě jsou pevnější a silnější. Šest desetiletí a v případě lidu východní Evropy tři desetiletí – za tu dobu jsme absolvovali duchovní výcvik, který dalece předběhl západní zkušenost. Složitost života, jeho smrtelná tíha daly vzniknout silnějším, hlubším a zajímavějším charakterům, než jaké produkuje standardizovaný západní blahobyt. Takže kdyby se naše společnost měla transformovat ve vaši, v některých ohledech by to přineslo zlepšení, ale v jiných, zvláště významných ohledech zhoršení. Je bezpochyby pravda, že společnost nemůže zůstat v propasti bezzákonnosti jako ta naše. Ale rozhodnout se pro takový mechanický, legalistický, uhlazený systém, jako máte vy, by pro ni bylo ponižující. Po desetiletích útlaku a násilí touží lidská duše po vyšších, vřelejších a čistších věcech, než jaké poskytují dnešní životní styl masové společnosti, jak jej zformovala odporná invaze televizní publicity, televizní otupělost a nesnesitelná hudba.
To vše je viditelné pozorovatelům ze všech světů naší planety. Je stále méně pravděpodobné, že se západní způsob života stane převládajícím vzorem.
Dějiny sdělují ohrožené či vymírající společnosti varování. Jsou to třeba úpadek umění či vymizení velkých státníků...
Ale duchovní a fyzický boj o naši planetu, boj kosmických rozměrů, není vágní otázkou budoucnosti; ten boj už začal. Síly zla zahájily svou rozhodující ofenzivu, cítíte jejich tlak, a vaše obrazovky a tiskoviny jsou přitom stále plné předepsaných úsměvů a cinkání sklenic.
Ze zajetí? Fašističtí agenti jste!
Z knihy Jeden den Ivana Děnisoviče
(vyšlo 1962)
Copak Šuchov,“ popichuje Kildigs. „Šuchov, ten už je, kamarádi, jednou nohou u mámy.“
„Tamhle tou bosou,“ prohodil někdo. Rozesmáli se.
(Šuchov měl levou válenku sundanou a ohříval si onuci.) „Šuchov už to má za pár.“ Kildigs dostal pětadvacet let. Před časem bylo jedno takové šťastné období: to linýrovali všem deset jako podle pravítka. Ale od devětačtyřicátého přišla nová etapa – všichni bez rozdílu dostávali pětadvacet. Deset let se ještě dá utáhnout a nechcípnout, ale pětadvacet – ať to někdo zkusí.
Šuchovovi je docela příjemné, že si na něho všichni prstem ukazují: koukejte se, už mu, chlapovi, trest za chvilku končí, ale on sám tomu dvakrát nevěří. Každého, komu končil trest za války, nechali sedět dál, dokud nevyšel zvláštní výnos, až do šestačtyřicátého roku. Když měl někdo základní trest třeba jen tři roky, seděl nakonec pět let navíc. Zákon, ten se dá pokroutit na všecky strany. Odkroutíš si deset, řeknou na, tady máš ještě jednou deset. Nebo vyhnanství. Ale někdy si přece jenom pomyslíš – až ti to vezme dech: trest tedy přece skončí, klubíčka je co nevidět konec... Panebože! Těmahle nohama – rovnou na svobodu, je to vůbec možné?
Jenže povídat něco takového nahlas, to se na starého káru nesluší. A tak Šuchov řekne Kildigsovi:
„Těch pětadvacet nepočítej. Jestli ty si těch pětadvacet odsedíš nebo neodsedíš, to je ještě ve hvězdách. Ale já už jsem si svých osm poctivě odkroutil, to je hotová věc.“
Tak člověk žije, čenich při zemi a nemá ani kdy si pomyslet: jak ses sem dostal a jak se dostaneš odtud? Podle papírů zavřeli Šuchova za velezradu. Tak taky vypovídal – ano, je to pravda, dal se zajmout, protože chtěl zradit vlast, a ze zajetí se vrátil proto, že plnil úkol, kterým ho pověřila německá výzvědná služba. Ale jaký to vlastně byl úkol, to si nedokázal vymyslet ani Šuchov, ani vyšetřovatel. Tak to nakonec nechali – prostě úkol.
V kontrarozvědce bili Šuchova hodně. Šuchov uvažoval jednoduše: nepodepíšeš – kabátek z prken, podepíšeš – aspoň chvíli si tu ještě pobudeš. A podepsal.
Ve skutečnosti to bylo takhle: v únoru ve dvaačtyřicátém roce obklíčili na Severozápadní frontě celou jejich armádu. Z letadel jim neshodili kouska žrádla, ostatně žádná letadla ani nebyla. Došlo to tak daleko, že lidi ostrouhávali kopyta z koňských zdechlin, máčeli tu rohovinu ve vodě a jedli ji. A do pušky ani patrona. Tak je Němci postupně schytali po lesích a hnali do zajetí. V jedné takové zajatecké skupině si Šuchov pobyl pár dní a ještě tam, v lesích, jich pět zas uteklo. A znova se začali schovávat po lesích a po bažinách – až se nakonec zázrakem dostali ke svým. Jenže dva složil na místě samopalník, třetí podlehl zraněním, a tak došli jenom dva. Kdyby byli bývali chytřejší, byli by řekli, že bloudili v lesích, a nic by se jim nestalo. Ale oni se přiznali, že jako jdou z německého zajetí. Ze zajetí? No počkejte, vy děvky! Fašističtí agenti jste! Za mříže s váma! Kdyby jich bylo pět, možná by si srovnali výpovědi a uvěřili by jim, ale dvěma, kdepak: s tím útěkem, to prý se, lotři, smluvili.
O autorovi| Přeložil Sergej Machonin, vydala Academia (2000)
