Někteří čeští politici si přejí radar a celou protiraketovou obranu mnohem více než Američané. Čeští konzervativci se odmítají smířit s množícími se náznaky změny kurzu nové americké administrativy. Chtějí radar v ČR tu proti Rusku, tu proti „darebáckým státům“. Odmítají sice koncept sfér vlivu, ale zoufale si přejí k jedné z těchto sfér patřit.
Asi je nutné neustále opakovat, že žijeme ve 21. století, ne ve studené válce a zahraniční politika všech zemí, zvláště těch vyspělých, by se tomu měla přizpůsobit. To ostatně bylo hlavní sdělení amerického viceprezidenta Josepha Bidena na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Cesta k bezpečí vede přes efektivní multilateralismus, ochotu naslouchat, vyjednávat a nazírat problémy i z perspektivy protistrany. Biden přinesl do Evropy opatrný příslib změny. Opatrnost nové americké administrativy je znát právě v otázce radaru, kde Bidenova řeč nepřinesla nic nového. Protiraketová obrana se bude dále vyvíjet (jako se už vyvíjí přes padesát let), ale bude rozmístěna jen za určitých podmínek - technických (musí fungovat a musí být nákladově efektivní) a politických (větší shoda mezi spojenci a Ruskem i mezi spojenci samotnými). Pro nás v České republice to znamená jediné: radar odložit. Nebo chceme být opět jednou papežštější než papež, smlouvy schválit, a ještě o přínosu radaru přesvědčovat Američany?
Zelené podmínky Radar v Česku spolu se základnou v Polsku by se měly stát součástí tzv. „evropského“ nebo „třetího“ pilíře americké protiraketové obrany. Ta se skládá z více protiraketových systémů a má za úkol chránit USA (potažmo jejich spojence) před možným útokem balistickými střelami. Systémy protiraketové obrany byly v různých modifikacích vyvíjeny již od konce padesátých let.
Po konci studené války uložil Bill Clinton větší část protiraketové obrany „k ledu“, za administrativy republikánského prezidenta George W. Bushe došlo ale k jejímu rozšíření a k podstatnému navýšení finančních zdrojů. Aby se tak mohlo stát, odstoupily USA v roce 2001 od Sovětskoamerické smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany (ABM), která od roku 1972 omezovala rozmístění antiraket používaných k sestřelení balistických střel. Smlouva byla tehdy uzavřena, aby se zabránilo divoké spirále ve zbrojení a vyhrocení vztahů mezi oběma velmocemi. V roce 2002 zahájily USA bilaterální konzultace s českou (sociálně-demokratickou) vládou o možném umístění americké radarové stanice v České republice. Současně také začaly jednat s Polskem o umístění antiraket. Pro geopoliticky vnímavé stojí za povšimnutí fakt, že se z počátku také uvažovalo o Maďarsku jako hostitelské zemi pro některý z prvků americké protiraketové obrany.
Vládní představitelé zelených byli s oficiální nabídkou USA na zapojení Česka do amerického sytému národní protiraketové obrany konfrontováni 19. ledna 2007. Tedy ve stejný den, kdy vláda, ve které nově usedli, dostala ve sněmovně důvěru. O necelý měsíc později už ale sjezd SZ zformuloval požadavky, za kterých jsou zelení ochotni o radaru uvažovat. Jednalo se především o požadavek projednat americký záměr v Radě NATO a Radě EU s cílem vyjednat začlenění amerického sytému do řízení a velení NATO a zaujmutí společného stanoviska na půdě obou organizací. Zjednodušeně, proměnit čistě bilaterální projekt na projekt multilaterální. Řada českých expertů se shoduje v tom (a potvrzují to i vysoce postavení pracovníci americké administrativy), že to byl právě vytrvalý postoj zelených, který dal české exekutivě podnět a silný argument, na jehož základě dokázala přesvědčit Američany o výhodách multilateralizace čistě bilaterálních projektů. O to více je úsměvné poslouchat mnohé politiky a úředníky, jak nyní deklarují, že multilateralizace třetího pilíře byla vždy součástí plánu.
Česká debata Veřejná debata o americké protiraketové obraně a radarové základně se vyznačuje především vysokým stupněm emocionality, která polarizovala oba tábory, na úkor faktické a věcné diskuse. Vypjatý antiamerikanismus se střetává se zarputilou rusofobií, naivní pacifismus se spasitelskou vírou v hrubou sílu. Až příliš často se argumenty pro i proti radaru stáčejí do minulosti, aby si vypomohly všelijakými traumaty z historie České republiky, místo toho, aby odpovědně analyzovaly současnost a budoucnost.
Podobně jako v Polsku se i v Česku stává objektem této debaty spíš Rusko než údajná hrozba pocházející od „darebáckých států“, proti které je oficiálně americký systém především určen. Zastánci radaru vnímají možnou americkou přítomnost na českém území jako velmi cennou bezpečnostní záruku a jako završení postkomunistické transformace země a jejího ukotvení v západním světě.
Odpůrci radaru na druhou stranu odmítají nadbytečné propojení české zahraniční politiky s jednou nebo druhou velmocí. Zastánci radaru nedůvěřují kvůli historické zkušenosti bezpečnostním zárukám vycházejícím z evropského kontinentu a poukazují na faktickou neexistenci společné evropské bezpečnostní politiky, zatímco odpůrci radaru míní, že již samotné aktivní členství v NATO a EU je dostatečné pro zajištění bezpečnosti země. Kromě bezpečnostních otázek se samozřejmě liší pohled obou táborů na existenci nebo naléhavost deklarovaných hrozeb, vůči nimž je třeba se chránit, na technickou efektivitu celého systému, na zdravotní dopad radaru, na obavy z nového kola závodů ve zbrojení nebo na budoucnost společné evropské zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky.
Zatímco většina českých médií interpretovala závěry Bukurešťského summitu NATO z dubna 2008 jako „zelenou pro radar“, skutečností je, že ony dva relevantní odstavce bukurešťského komuniké, které se týkají protiraketové obrany, jsou poměrně vágní a lze je analyzovat a vnímat rozdílně.
To, že spojenci nebyli a nejsou zcela zajedno ve věci třetího pilíře, naznačuje už jen obtížnost, s jakou se do textu komuniké vyjednala fráze „významný přínos“ (který má mít pro obranu spojenců plánovaný třetí pilíř).
Text komuniké v podstatě odložil politické rozh o d n u t í o míře zapojení třetího pilíře americké protiraketové obrany do architektury NATO na dubnový summit v roce 2009 nebo na ještě pozdější dobu.
Ruské a čínské obavy Zatímco v rámci NATO probíhala diskuse o třetím pilíři, nedošlo na půdě Rady EU k diskusi žádné, natož k zaujmutí nějakého stanoviska.
A to přesto, že články 11 a 16 Smlouvy o Evropské unii toto právně umožňují, dokonce i vyžadují, byť nejsou často naplňovány. Přinejmenším rozporuplný přístup států EU ke třetímu pilíři dosvědčuje i událost z loňského červnového summitu EU-USA, kde americký prezident George W. Bush předložil představitelům EU návrh na znění závěrů summitu, ve kterém by unie americké záměry explicitně přivítala. Narazil však na nejednoznačnou reakci ze strany EU, v jejímž důsledku pak finální verze závěrů summitu téma třetího pilíře zcela vynechala.
Ruská reakce na americké plány musí být do jisté míry vnímána v kontextu „nové“ ruské zahraniční politiky. Zatímco je pravda, že ruské obavy ohledně dopadu plánované podoby třetího pilíře - tedy deseti antiraket v Polsku a radaru v ČR - na ruskou strategickou jadernou sílu jsou neopodstatněné, jinak tomu je v případě obav z budoucí podoby amerického systému jako celku. Takové obavy jsou legitimní, ještě více například v případě Číny, která v současnosti disponuje méně než třiceti mezikontinentálními balistickými střelami.
Přitom zde nejde ani tolik o hrozbu nekontrolovatelné spirály ve zbrojení, jako spíše o závody v modernizaci a technické vyspělosti jaderného arzenálu jednotlivých mocností, včetně přenesení zbraňových systémů do vesmírného prostoru. Což je krok, který je v současnosti předmětem tabu a který by měl velmi negativní důsledky do budoucnosti.
Způsob, jakým USA o protiraketové obraně vyjednávají s Ruskem, je o to důležitější, že může vytvořit záminku pro ruské vypovězení, neprodloužení nebo neochotu uspokojivě vyjednat některé důležité smlouvy, jako je např. Dohoda o raketách krátkého a středního doletu (INF) nebo Smlouva o snížení strategických zbraní (START). Mezinárodní napětí, které panuje okolo amerických záměrů v oblasti protiraketové obrany, se bude odrážet i v jednáních na hodnotící konferenci ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) v roce 2010.
Íránská hrozba Pokud jsem nabádal ke snaze nazírat problémy očima protistrany, vypadá problém z íránského pohledu zhruba takto: Moderní historie Íránu je plná invazí a vměšování cizích velmocí (Británie, Rusko, USA aj.), Američané připravili převrat, který v roce 1953 svrhl demokraticky zvoleného íránského premiéra, jenž usiloval o získání kontroly nad ropným bohatstvím země. Američané od té doby podporovali šáhovu despotickou vládu a v 80. letech iráckou invazi. Íránské oči vidí svoji zemi téměř ze všech světových stran obklopenou armádou státu, který posledních padesát let zasahuje do íránské suverenity a otevřeně mluví o „vojenské možnosti“ řešení íránské nukleární otázky. Íránci vidí sami sebe v klínu nukleárních mocností (Izrael, Indie, Pákistán nebo Rusko) a cítí se znevýhodněni. Íránský pohled na věc by se neměl podceňovat a možná v mnohém napoví, proč Írán pravděpodobně usiluje o získání jaderné zbraně jako odstrašujícího prostředku. Íránskou perspektivu je nutné zohlednit, pokud se máme vyhnout nekontrolované nebo selektivní nukleární proliferaci.
Současně bychom si měli uvědomit, že Ahmadínežád není skutečným vládcem Íránu, jakkoli jsou jeho politické výroky hrozivé. Írán je podle blízkovýchodního měřítka demokratickým státem se složitým, ale nikoli čistě autoritářským politickým systémem. Vyhrožování vojenskou intervencí nebo démonizace této země nikam nevedou, naopak posilují vnitropolitické postavení íránského prezidenta.
Začarovaný kruh animozit mezi Washingtonem a Teheránem se musí přetrhnout. V tomto směru přináší Obamova administrativa také příslib opatrné změny. Právě důraz na světové jaderné odzbrojování (kterého by Obama mohl za pomoci Ruska dosáhnout při obětování protiraketové obrany) a ochota k novému začátku v íránsko-amerických vztazích, by íránským jestřábům sebrala výmluvu o dvojím metru (indický a izraelský nukleární program) a donutila ukázat karty.
Závěry summitu NATO z Bukurešti uznávají, že existuje hrozba plynoucí z šíření balistických střel. Současně ale podtrhují, že protiraketová obrana je jen částí širší reakce na toto nebezpečí. Samotné šíření balistických střel představuje opravdovou hrozbu, pokud jde ruku v ruce s šířením jaderných zbraní.
V tomto kontextu si Češi musejí položit otázku o vztahu mezi protiraketovou obranou a nešířením jaderných zbraní. Také by se měli ptát, zda skutečně udělali maximum proto, aby byly mezinárodní smlouvy o nešíření účinné, aby docházelo k rychlému jadernému odzbrojení nebo aby se otevřely skutečně efektivní diplomatické a komunikační kanály k těm zemím, které jsou označovány jako problematické. A v neposlední řadě si je potřeba položit i otázku, zda je skutečně nutné investovat miliardy dolarů do systému, který má odvrátit hrozby, jež v moderním světě spíše než mezikontinentální balistické střely uskutečňují v podobě malých násilných akcí za použití primitivnější, zato děsivě smrtonosné techniky.
A protiraketová obrana jen jako bezpečnostní pojistka, když se přece jen něco „pokazí“? V tom případě by jistě své oprávnění měla. Pokud s sebou ale instalace takové pojistky nese řadu rizik, která mezinárodní napětí ještě prohloubí, dostáváme se do cyklické smyčky. Protiraketová obrana neřeší příčiny mezinárodního napětí, a už vůbec ne terorismu. S těmito hlubšími příčinami se ale něco dělat dá, je to jen otázka priorit.
Nová administrativa Baracka Obamy jistě neobrátí americkou zahraniční politiku vzhůru nohama. To se týká i protiraketové obrany (o to pravděpodobněji, že ministrem obrany na čas zůstane Robert Gates, zastánce tohoto projektu). Přesto je v této oblasti Obama mnohem opatrnější a své úsilí bude mnohem spíše investovat do plánu úplného zákazu jaderných zbraní ve světě.
Světová finanční krize si také určitě vyžádá přesměrování výdajů do jiných kapitol rozpočtu. A jelikož bude dubnový summit NATO teprve posuzovat předložené varianty možného propojení třetího pilíře s architekturou NATO, bylo by nelogické, aby do té doby Česká republika předběhla vývoj a vyjádřila se k projektu, který je v současné době a podobě považován za předčasný, ne-li nejistý. Odložením radaru poskytneme Obamově administrativě čas, aby si určila své nové zahraničněpolitické priority a Evropské unii příležitost, aby se konečně začala chovat jako zralý a rovnocenný partner, jakého Spojené státy americké právě teď nejvíce potřebují.
***
Nejde jen o hrozbu nekontrolovatelné spirály ve zbrojení, ale i o závody v modernizaci jaderného arzenálu, včetně přenesení zbraňových systémů do vesmírného prostoru. Což je téma, které ještě zůstává tabu.
Vypjatý antiamerikanismus se střetává se zarputilou rusofobií, naivní pacifismus se spasitelskou vírou v hrubou sílu. Až příliš často se argumenty pro i proti radaru stáčejí do minulosti. aby si vypomohly traumaty z české historie.
O autorovi| Ondřej Liška, Ondřej Liška, ministr školství ; Autor (* 1977) je českým ministrem školství za Stranu zelených. Vystudoval politologii a religionistiku na Masarykově univerzitě.
