130 let
„Ukrajina, to jsem já,“ říká v rozhovoru pro LN Nadija Savčenková. Po politické...

„Ukrajina, to jsem já,“ říká v rozhovoru pro LN Nadija Savčenková. Po politické kariéře nikdy netoužila, za vlast je ale podle svých slov ochotna položit život. | foto: Michal Šula, MAFRA

Rozhovor

My Ukrajinci jsme trpěliví, ale když vybuchneme, stojí to za to, říká Savčenková

Česko
  •   6:15
Praha - Přijela do Prahy poděkovat těm, kdo jí posílali povzbuzující vzkazy, když v ruském vězení držela 83 dní hladovku. Nyní nadporučice ukrajinské armády a poslankyně Nadija Savčenková vyměnila uniformu za kostým a místo ve vrtulníku sedí nejčastěji v parlamentu.

O osobě jedné z nejslavnějších Ukrajinek Nadiji Savčenkové koluje řada mýtů. Prý prosazuje politickou utopii, nemá smysl pro humor, neumí dělat kompromisy a diskutovat. Přinejmenším se smyslem pro humor a schopností polemiky to pravda není. Vtipkuje ráda a často, řeč ale nesmí být o politice.

LN: Čekala jste, že vstup do politiky bude tak komplikovaný?

Žiju na Ukrajině, vím, co jsou naši politici zač a jaká je politická kultura. Věděla jsem, že to nebude nic příjemného.

LN: Na počátku vám slibovali politickou kariéru, dokonce padlo slovo „prezidentka“...

Nikdy jsem po tom netoužila. Mým cílem je učinit svou zemi lepší.

LN: Dost obecný cíl, to chce asi každý...

V první řadě musíme probudit Ukrajince. Musíme vrátit lidem víru, že dokážeme svýma rukama hodně vykonat. Proto můj další krok je mluvit s lidmi.

LN: Bez spolupráce s ostatními politickými silami? Provází vás pověst solitéra neschopného kompromisu ani dohody...

Ani ve válce, ani v politice člověk sám nic nezmůže. Musíte se pečlivě podívat, kdo mne obviňuje z toho, že jsem neřiditelná individualistka. Politici! Jenže na Ukrajině žije 40 milionů lidí a jen 450 vrcholných politiků (parlament má 450 členů – pozn. red.). Jsem snad jediná opuštěná mezi čtyřmi sty, ale nejsem osamocená mezi 40 miliony. Kdybych necítila podporu lidí, z politiky bych odešla. Zatím má smysl vydržet, byť osamocená mezi 450 politiky, kteří smýšlejí jinak.

LN: Opravdu není nikdo, kdo by sdílel vaše ideály?

Ale ano, v parlamentu sedí slušní lidé, i chytří. Chytrých je ale víc než slušných. Absolutní nedostatek je politiků statečných. Takoví, kteří jsou ochotni zásadně změnit systém a bojovat za to i za cenu ohrožení života, prostě nejsou. Většinou doufají, že za ně někdo všechno vyřeší. Nakonec by jim bylo jedno, zda bych zvolila cestu Indiry Gándhíové, nebo Augusta Pinocheta. Hlavně aby jim bylo dobře.

Nadija Savčenková (35)

■ Ukrajinská pilotka bitevního vrtulníku, jež byla v červnu 2014 zatčena separatisty na východě země a unesena do Ruska tamními tajnými službami.

■ V Rusku byla odsouzena na 22 let za údajnou vraždu dvou novinářů. P o několika hladovkách byla vyměněna za dva ruské vojáky.

■ Ve vězení byla zvolena poslankyní parlamentu za stranu Baťkivščyna. V prosinci 2016 ji vyloučili.

■ Koncem roku 2016 založila politickou platformu RUNA.

LN: Ani gruzínský exprezident Saakašvili není tím, kdo by vás podpořil?

Za Ukrajinu může zemřít jen Ukrajinec. Proto je třeba nebát se obětovat sám sebe. Ale musíte být připraveni i na to, že svými postoji ohrozíte své blízké. Nesmíte se bát ztratit to nejcennější pro pozemskou bytost ve jménu něčeho vyššího, jako je záchrana vlasti.

LN: Jste připravena obětovat i své nejbližší nebo svobodu?

Ztráta by to byla mimořádně bolestná. Jenže člověk je absolutně svobodný, jen když nikoho nebo nic nemá. V cele, zbavena všech pozemských statků, jste nejsvobodnější. Pro mne jsou sestra a maminka ty nejbližší bytosti na světě. Uvědomuji si ale, že žádný člověk není věčný. Proto je těžké říci, co je v životě nejdůležitější. Nechci, aby mi rodina odebrala moji svobodu. Pak by to pro mne nebyla nejdražší rodina.

LN: Víte, co provázelo váš příjezd do Prahy?

Vím, že mne pozval český europoslanec Pavel Svoboda. Máte na mysli snad nějaké skandály?

LN: Politologové vás například nazývají rekordmankou v pádu popularity – klesla prý z 60 procent na jedno...

Chybný údaj. Moje popularita se snížila, ale z 90 na 60 procent. Mnozí politici sní o šedesátiprocentní podpoře voličů.

LN: Rozpaky nad vaším příjezdem panovaly v diplomatických i politických kruzích, i část akademické obce se bála vaší neřízenosti... Přitom když jste seděla ve vězení a poslankyně Kristýna Zelienková organizovala řetězovou hladovku na vaši podporu, i ukrajinská diaspora byla nadšena. Dnes vám vytýká, že legalizujete separatisty, když s nimi osobně jednáte o propuštění vězněných Ukrajinců...

O propuštění lidí, jejichž seznamy jsem teď navzdory obrovské kritice zveřejnila, budu jednat třeba s ďáblem. Jinak své kritiky chápu. Protože lidé se snadno sjednocují kolem neštěstí. Jak se objeví radost a úspěch, vyvolává to závist. Když jsem byla v zajetí, lidé to vnímali jako naše společné hoře. Po mém propuštění se do věci vložili politici a novináři. Je důležité, na jaké kanály se lidé, kteří mne kritizují, dívají. Někdo mne za jednání s Plotnickým a Zacharčenkem (vůdci separatistů – pozn. Red.) chválí, někdo kritizuje.

CHARTA 77

LN: Přesto si myslím, že se váš obraz za krátkou dobu změnil. Z Johanky z Arku, bojovnice, která se nezalekla ani mocného prezidenta Putina, se stala, alespoň podle četných médií, spíš nekorektní, politicky naivní osoba, která ohrožuje jednotu Ukrajiny...

Do mého zatčení mě nikdo neznal. Když mne unesli do Ruska, média mne začala vykreslovat tak, jak se jim to v tu chvíli hodilo. Vytvořila jednotný portrét Nadije Savčenkové. Ale pak jsem vstoupila do politiky a každý začal malovat svůj obrázek. Lidé mají ovšem nejradši, když je něco buď černé, nebo bílé, a ne když musejí přemýšlet. Chtějí si zapnout televizi a slyšet potvrzení své pravdy. Nejraději bych každému vysvětlila své postoje osobně, v nezprostředkované formě. Po pěti minutách rozhovoru najdu i s protivníkem společnou řeč.

LN: Ve vězení jste napsala knihu Silné jméno Nadija. Bude mít pokračování?

Kdybych teď měla napsat knihu, jmenovala by se Hrdinové musejí zemřít. Pak zůstanou navždy hrdiny. Když hrdina nezemře, stoprocentně ho zbaví vavřínů. Zostudí ho.

Savčenková? Temperamentní solitér, kterého zneužívá ruská propaganda

LN: Možná to pro vás bylo ve vězení, při všem respektu k tomu, co jste musela vytrpět, jednodušší než v politice...

Ve vězení jsem měla jedinou zbraň – říkat, co si myslím, a hladovět. I v politice jinou zbraň než pravdu, kterou otevřeně vyslovuji, nepoužívám. Jenže jen mluvit nestačí. Je potřeba také něco dělat. Pokud jsem jednáním s vůdci separatistů Plotnickým a Zacharčenkem něčemu pomohla, či naopak, se ukáže až v budoucnosti. Pokud tedy historii nebude někdo přepisovat podle svého. Mohou ze mě udělat jak anděla, tak ďábla. Snad pochopí, že ve vězení i na svobodě se snažím žít svůj život tak, abych byla Ukrajině prospěšná. Ukrajina, to jsem já.

LN: Chcete vytvořit nikoliv politickou stranu, ale platformu RUNA. Co bude její náplní?

Chci nastoupit cestu Indiry Gándhíové – cestu osvěty, vzdělávání, přesvědčování. My Ukrajinci jsme trpěliví, ale když vybuchneme, stojí to za to. Jsme také individualisté. Když ale najdeme cestu, jak tyto vlastnosti využít, vnukneme lidem, že jsou skutečně pány své země, začnou něco opravdu dělat. Je třeba změnit zákony a pak oligarchové zmizí sami, neboť jen současná legislativa umožňuje jejich existenci. Nestačí měnit politiku, je třeba zničit stávající politický systém. Najít ještě lepší způsob řízení státu, než je demokracie. Třeba ten skok dopředu udělá Ukrajina. Nejdříve ale musejí lidé kontrolovat svou půdu, své nerostné bohatství. Usiluji o to, abychom nemuseli organizovat revoluci na Majdanu pokaždé, když chceme vyměnit prezidenta. Abychom to mohli učinit zákonnou cestou, hlasováním.

LN: Přímá demokracie?

Přímá a čestná.

LN: Pláčete někdy?

Ne. Nejsem ten typ. Rozčiluju se, rozbíjím věci, ale nikdy nepláču.

LN: A bojíte se alespoň?

Jsem voják, nemám strach. Ale když jsem začínala skákat s padákem, vteřinu před seskokem jsem cosi zvláštního cítila. Hned to přešlo. Nicméně od té doby vím, že je důležité nebát se déle, než je to nezbytné.

Savčenková v Praze

Ve středu večer se v Knihovně Václava Havla, který je vzorem poslankyně a vojenské pilotky Nadiji Savčenkové, stejně jako Indíra Ghándí, sešla tato proslulá Ukrajinka se svými obdivovateli. S lidmi, kteří ji zbožňují a věří, že právě ona by byla nejlepší prezidentkou.

Kdo nebyl na seznamu, dovnitř se nedostal. Dokonce i otázky musely být pokládány písemně, což se nakonec ukázalo být zbytečné hned ze dvou důvodů – žádné agresivní nepadaly, a pokud následující den položili ostřejší dotaz na tiskovce v Lucerně novináři, jindy velmi temperamentní Savčenková je tentokrát zvládla bez emocí.

Jediným momentem, kdy je neudržela na uzdě, bylo překvapení pana europoslance Pavla Svobody: v první řadě v sále Knihovny V.H.seděla desetiletá holčička – nejmladší účastnice řetězové hladovky, kterou drželi lidé v době, kdy byla Naďa ve vězení na pokraji života a smrti. I když na rozdíl od Savčenkové, která nejedla 83 dnů a těsně před svým propuštěním přestala přijímat i tekutiny, její podporovatelé hladověli jen symbolicky, většinou 24 hodin.

Přesto to prý pro vězněnou pilotku mělo význam. A byli to Češi, kteří jí do vězení poslali vzkaz s omluvou za svého prezidenta Miloše Zemana, který vyslovil důvěru ruským soudům s tím, že ony musejí určit míru viny Savčenkové. Ty nakonec konstatovaly, že je vražedkyně, která navedla ukrajinské dělostřelectvo na dva ruské novináře a tak způsobila jejich smrt. Poslaly ji na dvaadvacet let do vězení. Kdyby ji Kreml s Kyjevem nevyměnil za dva ruské vojáky, nebyla by teď Savčenková v Praze, ale někde v sibiřském lágru.

Vzhledem k diplomatické i politické hysterii a kontroverzní pověsti, která příjezd Savčenkové doprovázela, se organizátoři obávat provokatérů museli. Ostatně s Naďou měli do Prahy přijet agenti ruských i ukrajinských služeb, jenže buď nedorazili, nebo jako správní agenti nebyli vidět.

Mnozí předpokládali, že ukrajinská Johanka z Arku, bude mít vzhledem k oprávněným obavám o vlastní bezpečnost partu bodyguardů. Namísto toho ji doprovázely pouze křehká sestra Věra a roztomilá asistentka Irina. Ony mají údajně největší zásluhu na tom, že Nadija Savčenková krotí svůj proslulý temperament a chová se stále častěji jako zkušená politička. Což je tak trochu škoda.

Autor: Petra Procházková
  • Vybrali jsme pro Vás