Oba mají společné jazzové kořeny, vedle zpívání intenzivně hrají na své nástroje, píší hudbu i texty, aranžují. Alby lámou žebříčkové rekordy a ceny sbírají ve velkém. John Mayer je z té dvojice v Česku méně známý.
Virtuózní lamač srdcí Absolvent bostonské hudební školy Berklee v oboru kytara je zvláštním pokračovatelem bluesrockové tradice, promíchané se skoro až středoproudým popem. Od počátku dekády jej hýčká dívčí americké publikum, přičemž mu Mayer občas servíruje poměrně nekompromisní kousky. Například na živém CD Try 2005, kde ve společnosti exkluzivních spoluhráčů, baskytaristy Pina Palladina a bubeníka Steva Jordana, nahuštěně ždímá kytaru v dlouhých improvizacích na hendrixovský způsob.
Fotogenickému mladému muži to ale dívky kupodivu odpustí a on je za to na studiových albech odměňuje stravitelnými songy, které jsou ale hudebně velmi vynalézavé, a nad Mayerovými alby člověk zůstává trvale udiven. Jak může mít tak inteligentní tvorba tak obrovský úspěch? Což trvá - mnohonásobný držitel Grammy totiž na přelomu listopadu a prosince stál s novinkou Battle Studies na vrcholku amerického albového žebříčku (prodalo se asi 300 000 kusů). Mayer i při čtvrtém studiovém CD zůstává u osvědčené formulky písničkářsky propracovaného popu s nenápadnými, ale příznačnými muzikantskými vychytávkami. Lehce nachlazeným hlasem naléhavý a patrně důvěryhodný a zřejmě i sexy Mayer zpívá o vztazích. Tu v akustických baladách, jinde v písních obalených vzdušnou kapelou. Výtečný kytarista, jehož techniku respektují i hodně protřelí kolegové, přitom hrou šetří. Jistě ví, že nábožně zírající slečny jeho hlubokými znalostmi podepřená virtuozita zajímá až v poslední řadě. Ale kytary se samozřejmě nevzdává.
Ze skladeb ostatně slyšíme, jak vznikaly právě na hmatníku a rafinované vrstvy kytar tvoří základní masu nahrávek. A dojde i na sóla. Mayerovi stačí pár taktů a projeví vytříbenou osobitost. Třeba hned v úvodní Heartbreak Warfare. Anebo zpěvnou pasáží v All We Ever Do Is Say Goodbye, při níž si člověk možná vzdáleně vzpomene na Beatles anebo Paula Simona. A uvědomí si, že to není u Mayera zdaleka poprvé. Nejlepší popovou tradicí poznamenaný lamač srdcí s rukou hitmakera (viz Perfectly Lonely) zní přitom původně a svěže. Daleko známější je bezesporu Norah Jones, jejíž debut Come Away With Me z roku 2004 dosáhl neuvěřitelného čísla: milionu prodaných kusů.
Něžná beaťačka Rovněž původně jazzově studovaná pianistka a něžná kráska na něm nenápadně pozpěvovala milostné folksongy, v čemž pak pokračovala i na dalších deskách, jen trochu víc zabalených do country. Tentokrát se ale diskem The Fall snaží o krok stranou. Písničky sice pořád píše jednoduché a nevtíravě chytlavé, ale po jazzových prvcích ani památky a country-folk cítíme občas jen ze skladatelského rukopisu.
Kapela, již tentokrát přivedl do studia vyhledávaný producent Jacquire King, se vyznačuje rovným rockovým tepem jak z let šedesátých, třebaže zcela jinak nazvučeným. K Norah Jones se to hodí, z romantické dívky se stává ráznější mladá žena a je otázkou, kam se bude ubírat. Kdyby s takovouhle deskou před lety začínala, možná bychom se o ní asi nedoslechli. Teď je v pozici, že může udělat vlastně cokoliv a vždycky se případně vrátit do starých kolejí. Na to je ovšem dost času a bude zajímavé pozorovat, co na The Fall řeknou posluchači, navyklí na Nořiny propracované a průzračné písničky. Ale singlová Chasing Pirates (připomínající Some Girls od Rolling Stones!) může být docela klidně rádii frekventovaná věc pro čas denní i noční. Zpěvačka si uchovala na celé ploše klidně plynoucí desky charakter přesvědčivého projevu. A že od zvuku skupiny s plinkavým pianem a akustickými kytarami přešla k „něžnému beatu“, jak se kdysi označovala jedna česká skupina, nemusí být vůbec na škodu. Po šestém poslechu mu člověk celkem snadno přijde na chuť a dojde mu, že jde zase o originální tvar.
***
Norah Jones: The Fall Blue Note / EMI John Mayer: Battle Studies Sony Music
