Nic nového pod sluncem, dá se říci o problémech, jaké mají s informacemi otištěnými v bulvárních listech lidé obecně známí. Přesto se znovu dopouštějí ústupků vůči indiskrétním novinářům a snaží se s nimi vyjít „po dobrém“. Jen málokdo má nervy bulvár ignorovat.
Ve vztahu k tiskovinám, jež ve Sbírce spisů poučných v roce 1932 Jaroslav Koudelka na rozdíl od „novin jedlých“ nazval „novinami nejedlými“, se lidé z umělecké branže zmítají v intervalu dvou extrémů. Buď jich používají k posílení své image na trhu celebrit, nebo je zcela odmítají a s nimi i ostatní sdělovací prostředky. Pro jistotu. Téměř všechny žádosti o rozhovor dnes odříkají například Luděk Munzar, Josef Abrhám, Libuše Šafránková, Ondřej Vetchý, Petr Nárožný... Mezi tím je ovšem ještě poloha „vycházet s nimi slušně“, trochu ano a trochu ne, a to se obyčejně zvrtne.
„Brakový tisk je zneužitý a zneužívaný tisk. Jeho podstatou je neodpovědnost, demagogie a nekalá výdělečnost...,“ píše Koudelka v knížce staré 75 let, nazvané Noviny, co jsou a jak se dělají. A pro naše dny, kdy s bulvárními novinami, časopisy a televizními kanály žijeme běžně, dokládá, že s jejich vtíravostí a pavlačovými metodami měly problém už prababičky, i když tehdy šlo teprve o „ nový problém v našem československém novinářství“.
Ještě nikdo nenašel klíč k tomu, jak se chovat v pozici známé osobnosti, když „právo na informace“ sahá až kamsi do ložnice. Jsou herečky, které se poperou v šatně a zavolají hned do jistých novin, aby se to zítra národ dozvěděl i s peprnými detaily. Jsou „píáristé“, kteří, když jejich svěřenec v opojení ostříhá záhon před hotelem, zařídí i fotografa, jen aby ten roztomilý čin neunikl pozornosti médií.
Na to, jak se chovat k bulvárním médiím, není recept. Někdo se pod hrozbou vydírání bulváru přizná k jiné sexuální orientaci - a nakonec se mu vlastně uleví, třebaže rozhodně nemá pocit, že do toho, s kým sdílí privátní život, komukoliv něco je. Jenom se brání nepřesným nebo úplně scestným informacím o své osobě a o lidech jemu blízkých. Napětí se uvolnilo a vzduch se vyčistil...
Nikdy však nelze říct, že se nic nestalo. Kdosi byl zraněn, někdo osočen, leckdo se stydí vejít do maloměstské trafiky.
A není ani málo těch, kdo se rozhodli bránit různým zkreslením a nařčením soudní cestou, a dokonce vyhráli - Jiřina Bohdalová, Helena Vondráčková, Libuše Šafránková, Michal Viewegh a další. Efekt není velký, opravy zasuté, ale cti bylo učiněno zadost.
Divy pláčou, že jim fotografové visí na okně, sotva porodily, a pak svůj příběh prodají na dobré účely. Říkají si asi, když už v těch bulvárech musím být, ať z toho někdo něco má. Možná je to řešení - ať tedy platí, když z nás tyjí. Možná je to však jen alibi a možná cesta do pekla. Kdo jednou okusil krve, chce ji pít... A kdo jednou podal prst, přijde příště o ruku.
To, že je velká část populace náchylná k drbům - zejména o lidech bohatých, úspěšných, krásných -, se ví a počítá se s tím. Lidská nátura se nemění, jen jí v různých dobách různými způsoby i umělci a novinář vycházejí vstříc.
V již jmenované knize o novinách Jaroslav Koudelka ostatně míní, že novináři a herci mají hodně společného: „temperament a idealismus, který lze vybíti jak na prknech scény divadelní, tak novinářské. Novinář stejně jako herec je bytost anonymní, sloužící kolektivně a činitel po výtce reprodukční... Herci a novináři - toť směs uznávaného umění i šmíry...“
