Pátek 21. ledna 2022, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Uměle natažená dionýská orgie

Česko

Dobří herci naráží v inscenaci hry Ambrózie německého dramatika Rolanda Shimmelpfenniga v pražském Divadle Na zábradlí na limity nepříliš inspirovaného textu, který se autorskému týmu nepodařilo dostatečně oživit. Jestli se něco současnému Divadlu Na zábradlí nedá vytknout, tak je to hra na jistotu. Divadlo nejen že nekráčí vyšlapanými cestami, jak to z pudu sebezáchovy činí stále více zavedených scén včetně scén malých a nejmenších, ale nekráčí ani ve šlépějích vlastních: když už objeví něco, co má šanci na trvalejší divácký ohlas, rychle od toho uteče.

Na rozdíl od časů Jana Grossmanna a Petra Lébla si při svém hledačství nestačilo vytvořit cosi jako nezaměnitelný jevištní styl, který by byl stejně originální jako dramaturgie. Přejme novému šéfrežisérovi Davidu Czesanymu, aby se mu to povedlo: jeho vstupní režie Ambrózie – Dionýská slavnost na začátku 21. století bez katarze může být ovšem v tomto směru zatím jen velmi malým krůčkem.

Tyranie historek Ambrózie, opojný nápoj bohů i satyrů, není podle Roberta Gravese totožná s vínem nebo pivem – tyto nápoje prý Olympané používali jen k tomu, aby spláchli drogu silnější: houbu „amanta muscania“, jež „vyvolává halucinace, nesmyslné výtržnosti, příliv milostné touhy. Po několika hodinách extáze ale následuje naprostá netečnost.“

Většinu těchto účinků – včetně finální netečnosti – demonstruje Roland Schimmelpfennig na nikterak božsky výjimečném, spíše banálně tuctovém vzorku průměrných jedinců, kteří tráví večer tím, že se postupně přivádějí do extáze drogou C2H5OH (pivo, víno, kořalka). Jde o muže nejrůznějšího věku, od „mladíka“ Kubische (Ivan Lupták) přes „středňáky“ Kronberga (Petr Čtvrtníček), Heringa (Igor Chmela), Rockwellera (Leoš Noha) a Kreye (Pavel Liška) až po zralého Gallasche (Jiří Ornest) a Hartunga (Miloslav Mejzlík) – k posledně jmenovanému patří jediná žena v partě, paní Hartungová (Marie Spurná).

Všechny domácky obsluhuje Servírka (Kristina Maděričová) a jedinkrát naruší rituál vetřelkyně zvenčí – Heringova žena (Natálie Řehořová), jež si přijde pro muže a vzápětí odchází s nepořízenou. Její příchod i odchod vyzněly hodně do vytracena. (Normální reakce rozparáděných štamgastů na krasavici v zahulené hospodě by byla – holka, nepruď, pojď mezi nás, do jedné nohy, do druhé nohy!). Výstup byl přitom dopředu exponován: právě Hering hned v úvodu chce disciplinovaně odejít domů, ale je s typickou alkoholickou tyranií, jež je i tyranií stále stejných historek, proti své vůli donucen sjíždět další rundy a historky. A je to Hering, kdo je jediným vysvětlením jinak nepochopitelné tolerance Servírky vůči řvoucím štamgastům: ta opilého Heringa tajně miluje, ale poté, co ji ve finále odmítne, opije se ze žalu také. A zatímco ostatní vrávorají ven, vidíme ji, jak zamyká podnik a zanechává posledního spícího štamgasta zaklesnutého mezi pomalu se otáčejícími židlemi na stole. Je to smutný, čechovovský, jevištně působivý obraz.

Parta pijáků sedí celý večer u stolu, umístěného na točně, takže štamgasti, kteří hru začínají zády k nám (vidíme jim ovšem i tak do obličeje pomocí šikmo zavěšeného zrcadla) se jako vyřezaní panáci na orloji každou chvíli natočí k nám čelem.

Pohyb v kruhu Stálé otáčení i velké šikmé zrcadlo jsou ale jediné komponenty, jež oživují stále stereotypnější hru hospodského blábolu, jehož principem je vzájemné neposlouchání: dialogy se mění ve vzájemně se míjející monology, jež končí buď v sebelitování, nebo v agresi. To vše vydrží tři čtvrtě hodiny, možná hodinu, ale po hodině a půl stále stejného dramatického bezčasí se už většina diváků v mé řadě začala nenápadně dívat po hodinkách.

Není nic smutnějšího než jevištní dionýská orgie nesdílená v publiku. Před herci ale i tak smekám klobouk: obdivuji, jak si všichni poradili s chudičkým dramatickým partem (Schimmelpfennig je dobrý dramatik, ale co do hospodského pábení bohužel nesahá Hrabalovi po kotníky, nemá ani Schwabovu verbální radikálnost, tím méně genialitu O’Neillových opiových dýmčiček).

Vztah Hartung–Hartungová v závěru dobře vygradovali Miloslav Mejzlík a Marie Spurná, jako vždy zaujal Ornest svým nejednoznačným seniorem Gallaschem, se složitějším Heringem si dobře poradil Igor Chmela, Petr Čtvrtníček, jehož Kronbergovi se během večera zhroutí plán na zbohatnutí prostřednictvím lodní dopravy (typická opiová dýmčička!), se usilovně snažil nehrát obvyklou televizi, o totéž usiloval i Pavel Liška.

Výsledný dojem umělé nataženosti, aspoň o premiéře, jsem ale i přes sympatii k hercům i režisérovi potlačit nedovedl.

Roland Schimmelpfennig: Ambrózie

hrají: Igor Chmela, Jiří Ornest, Petr Čtvrtníček, Pavel Liška, Kristina Maděričová a další režie: David Czesany premiéra 17. 12.

Divadlo Na zábradlí

O autorovi| VLADIMÍR JUST; Autor je divadelní vědec a publicista

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Mohlo by vás zajímat