Opačný přístup spoléhá na laboratorní syntézu dědičné informace a její „nasazení“ do vhodného nosiče. Relativně snadný je tento postup v případě syntézy virů, protože ty jsou tvořeny jen dědičnou informací a bílkovinnými molekulami.
Podstatně složitější je tvorba „umělých“ bakterií. Jejich dědičná informace je mnohonásobně objemnější než genom viru. Vhodný „nosič“ pro uměle syntetizovanou DNA bakterie – tedy „prázdnou“ buňku – nikdo zatím sestrojit neumí. Vědci si ji proto musí půjčovat od přírodních bakterií. Přesto se i na tomto poli dočkala věda řady významných úspěchů. Například americký genetik Craig Venter se svým týmem syntetizoval kompletní genom mikroorganismu Mycoplasma genitalium a úspěšně jej vpravil do buněk mykoplasmy, jež byla své vlastní dědičné informace zbavena.
Obor, pro nějž se ujalo označení syntetická biologie, je velkým příslibem do budoucna. Venter doufá, že se mu podaří získat mikroby, kteří budou vyrábět laciný vodík z vody, a vyřeší tak problém výroby ekologicky čisté energie.
