Jana Machalická divadlo
Jiří Peňás literatura
Tomáš Pospiszyl výtvarné umění
Ondřej Štindl film
Jáchym Topol literatura
Je současná česká kultura světová nebo alespoň evropská? Jsou díla zdejších tvůrců dobrý „exportní artikl“? Je jim ve snaze prorazit do světa český stát nápomocen a měl by vůbec být? Bilanční debatu nad těmito otázkami vedli redaktoři kulturní rubriky LN.
Jana Machalická: Českému divadlu se od roku 1989 nepodařilo dosáhnout uznání, které mělo v 60. letech, kdy byli režiséři, jako Jan Grossman nebo Otomar Krejča a jiní, zváni k hostování v zahraničí. Které české divadelníky za posledních dvacet let přijala anglická královna, tak jako koncem 60. let například Činoherní klub? Občas někdo jednorázově pronikne ven, ba má i v rámci možností úspěch, ale pořád je to paběrkování. Morávek letos uvedl v Avignonu Havlovo Prase, ale hrálo se ve stanu na ulici. Zjevně se to líbilo, ale za průnik to považovat nelze. Takoví divadelníci z pobaltských zemí začali na svém exportu pracovat hned po pádu komunismu. A dnes jejich režiséři pracují v celé Evropě a sbírají ceny. Čekat, kdy si svět všimne, jak jsme skvělí, asi nebude ono. Je to i otázka kontaktů, jeden se musí zakousnout jako buldok a „otravovat“, až někoho ven prodá. Teď se konečně podařilo spojenými česko-slovenskými silami prosadit, aby Evropskou cenu nové divadelní reality dostal v Praze působící Slovák Viliam Dočolomanský. Byla to ale fuška.
Čeští autoři ve světovém provozu Ondřej Štindl: Pokud se budu držet toho termínu „exportní artikl“, tak nějaké české filmy skutečně exportovány jsou, třeba snímky Jana Svěráka nebo Jana Hřebejka se do distribucí v zahraničí dostanou. Světově uznávaný autor je Jan Švankmajer. Jestli ale zdejší kinematografie pro světového diváka představuje nějakou výraznou hodnotu, čekají se od ní nové impulzy, témata – o tom bych si troufl pochybovat. Odpovídá tomu i zastoupení na nejdůležitějších festivalech – jistě, čeští producenti by vám asi vysvětlili, že pro to existují praktické nebo řekněme byrokratické důvody, že se v tom nedá vidět jen hodnotící soud. V každém případě ale české hrané filmy velký festivalový ohlas nemají. Jiná situace je na poli dokumentu.
Tomáš Pospiszyl: Na české scéně existuje několik jednotlivců – třeba Kateřina Šedá, Ján Mančuška nebo Zbyněk Baladrán –, kteří se plně zapojili do světového výtvarného provozu. Neřekl bych, že by je Česko nějak aktivně „exportovalo“, spíš si je samy našly světové galerijní instituce. Jáchym Topol: Během posledních dvaceti let se podařilo zacelit velkou trhlinu, která vznikla v době totality. Zdejší autoři jsou běžnou součástí světového literárního provozu, na jejich práce se dá narazit v knihkupectvích všude možně – netvrdím tím, že jsou to práce nutně geniální, nějaké povědomí o tom, že existuje nějaká současná česká literatura ale ve světě určitě existuje. Málo se v Česku třeba ví, že existuje švédské nakladatelství Aspekt, které se na českou literaturu specializuje. Švédsky kromě současných autorů vyšly třeba i Poláčkovy anekdoty. V Americe čeští autoři vycházejí u významného nakladatele Dalkey Archive, ty knihy jsou často recenzované, v Nizozemsku existuje nakladatelská řada, ve které vyšlo už asi patnáct českých knih, asi na tom ta nakladatelství netratí, když v těch edicích pokračují.
Jiří Peňás: Existuje ale nějaký skutečně evropský český spisovatel?
Jáchym Topol: To je častá námitka: máte Kunderu a Hrabala? Nevím, jestli z těch současných autorů vyroste někdo jejich formátu. A nevím ani to, jestli je v literaturách jiných zemí osobnost, spisovatel, který bude známý několik desítek let. Možná je současnost na něco takového už moc rychlá. Na čteních se setkávám se spoustou pětatřicátníků, kteří znají Houllebecqa, ale mezi dvacetiletými už ho nezná skoro nikdo.
Jana Machalická: I hry se lépe exportují, snad i proto, že autory„ pasou“ agentury a ty mají v popisu práce „fedrovat“ své ovečky. Česká hra se do ciziny dostane, třeba Drábkovy Akvabely se úspěšně hrály v Německu, do pár zemí pronikly i Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství, hru Očištění dokonce premiéroval v Polsku a byla to bomba.
Jiří Peňás: Ale taky je potřeba nějaký genius loci a genius temporis a ty možná v současném Česku prostě nejsou... Za šaldovských dob platilo, že česká kultura bude světovou, bude-li také národní, bude-li mít nějaký svůj osobitý rys, který ji vyčlení z toho obecného, zaměnitelného. Platí to ještě teď?
Tomáš Pospiszyl: Naději pro českou kulturu bych viděl v tom, co si tu málo uvědomujeme – velmi silně vnímáme změnu z roku 1989 a pomíjíme přitom, že to, co přišlo potom, bylo daleko zajímavější. Byl to přitom proces, který neprobíhal jenom v postkomunistických zemích, ale na celém světě – kapitalismus se zásadním způsobem proměnil. Jsme v pozici, kdy bychom o té proměně mohli podat zprávu. A mohla by hodně lidí po světě zajímat, protože se sami ocitli v podobné situaci. Já bych viděl šanci pro českou kulturu v tom, že se bude zabývat univerzálními tématy nahlíženými přes naši osobní zkušenost. Někdy se uzavíráme do pocitu, že český osud je nějakým způsobem unikátní a nemá na světě obdobu – on ji ale má.
Jiří Peňás: Pokud ale půjdu na rumunský nebo maďarský film, tak čekám skutečně rumunský nebo maďarský projev...
Ondřej Štindl: Těch rumunských a maďarských projevů se ti v jejich filmech dostane, neměj obavy... Myslím si ale, že když se postaví taková jasná dichotomie – buď umění nějakým způsobem národní, nebo nivelizované, je to dost zavádějící. Rumunský film, dejme tomu, je dnes po světě uznávaný, podle mého právem. Jestli ale ta forma, kterou ty různé snímky mají skutečně v něčem podobnou, je výrazným způsobem „národní“, to si netroufám tvrdit. Myslím si ale, že tamní filmaři udělali tu věc, o které mluvil Tomáš. S vážností uchopili nějaká univerzální témata, jestli je člověk Čech nebo Rumun, se do výsledného díla nakonec dostane stejně...
Šikovní hoši Jana Machalická: Jistěže roli hraje i to, jestli se umělec umí přizpůsobit očekávání a možná i módě. Zkombinovat svou invenci s tím, co je nějak „ve vzduchu“, nemusí nutně vyznít jako konjunkturalismus. Například jeden z mála režisérů, který pracuje v cizině, je Dušan Pařízek, který studoval v Mnichově i na DAMU. To je velká výhoda, může využívat obě prostředí, v obou má kontakty, je kosmopolitní. Podobně je to i se zmíněným Dočolomanským, který má mezinárodní soubor. Tihle hoši jsou šikovní a každý tohle neumí, chce to také velké nasazení. A nesmí se to přehánět.
Ondřej Štindl: Ono by někdy stačilo být s tím světem v nějakém rozhovoru, ne se mu nutně ve všem přizpůsobovat. To vědomí kontextu a nějaká komunikace s ním – třeba i polemická – ale v českém hraném filmu chybí. A nejde jenom o tvůrce. Na filmy, které jsou v Evropě považovány za zásadní, v Česku moc lidí nepřijde. Na Hanekeho Bílou stuhu si koupilo lístek osm tisíc lidí, což je v kontextu výsledků té náročnější produkce ještě slušné, stejně to ale je strašně málo. Jakkoli si myslím, že je ten film v některých ohledech přeceňovaný, je to snímek, který by lidé, co chtějí mít ponětí o současném světovém filmu, měli vidět. I tenhle nezájem zdejší prostředí vytváří. Jiří Peňás: Zajímal by mě Jáchymův názor na tu otázku, kterou vznesla Jana. V Evropě patří k dobrému tónu zajímat se, co vytvářejí druzí. S tím zájmem jsou ale také spojená nějaká očekávání...
Jáchym Topol: Nějaký principiální zájem o to, mít v nakladatelské stáji Čecha, skončil asi tak v roce 1995. Dneska, myslím, neexistuje portugalský nebo italský nakladatel, který by chtěl vydávat Čechy jenom proto, že jsou Češi. Zajímá ho, jestli se ta kniha dá číst a jestli je šance ji prodat. To, že se od zdejšího autora očekává, že bude hrát nějakou roli, je další důležitá věc. Zvlášť v Německu a Polsku se setkávám s očekáváním, že Čech by měl být srandista. A když si lidé třeba v nějakém polském městečku koupí lístek na čtení, tak vcházejí do sálu už s úsměvem, představují si, co veselého je asi čeká. Člověk na ně spustí s vážnou tváří a oni jsou zklamaní. Je dobře, když se daří, marketingově řečeno, budovat značku. Ale když už je ta značka vybudovaná – co Čech, to humor – může to být otrava.
Jana Machalická: České divadlo je takhle spojené s Václavem Havlem a otrava to není. Pořád je to zaklínadlo, na které cizina slyší. Podle Morávka v Avignonu přišlo hodně lidí, jelikož čekali, že tam exprezidenta mají schovaného. Anebo že přijede. Byla to sice nadsázka, ale něco na tom je. Tomáš Pospiszyl: Funkcí umění je vysvětlovat svět. Autoři jako Havel, Kundera nebo Hrabal jsou spojeni s dobou, kdy bylo potřeba objasnit čtenáři, co obnáší život v komunistickém Československu. Tím už dnes ale zahraniční publikum moc oslovovat nemůžeme. Můžeme však ukazovat, jak jsme se vypořádali se změnou, se svobodou, s demokracií. Myslím, že se to už nebude ukazovat v dílech superspisovatelů typu Havla nebo Kundery, doba je jinde. Například výtvarnice Kateřina Šedá dělá sociální projekty, většinou situované do prostředí Moravy. Zkoumá postindustriální postkapitalistickou společnost, která je stejná na Moravě, ve Francii nebo Británii.
Jiří Peňás: Úplně stejná asi nebude...
Tomáš Pospiszyl: Přinejmenším je globálně srozumitelná.
Jiří Peňás: Trochu se mi příčí přijmout představu, že to, čím byli v 60. letech Hrabal nebo Kundera, je dnes Kateřina Šedá. Uznávám, že pojmy jako kulturní hodnota nebo tradice jsou dneska už možná passé... Jana Machalická: Říkáš, že Havlem a spol. nemůžeme oslovovat, ale jak vidno, oslovujeme. Asi to bude složitější, jedinečnost není až tak závislá na době.
Jáchym Topol: Já bych se toho nebál... Zníš trochu, jako kdybys znal návod, jak s nějakým uměleckým dílem – ať už je to kniha, nebo akce Kateřiny Šedé – proniknout. Ale takhle to nefunguje. Umění je naštěstí ještě pořád tajemné. Klidně se tu může objevit osobnost, která svět strhne z důvodů, o kterých dnes nevíme.
Jiří Peňás: Do jaké míry může stát tohle ovlivnit kulturní politikou? Může vůbec, nebo je rozumnější ponechat vše neregulovanému vývoji v duchu laissez-faire?
Jáchym Topol: Samozřejmě může nějakým způsobem ovlivňovat kulturní provoz, existují pro to různé modely, které stačí prostě přijmout. Osobnost umělce pro mě ale zůstává stejně tajemná jako za renesance. Jana Machalická: Dnešní české divadlo je na vlivy odjinud chytlavé, což je pochopitelné, protože bylo dlouho v izolaci. Dohánění světa je pořád něco, co je na pořadu dne. Často se přebírají věci, aniž by se nad nimi přemýšlelo. Třeba pokud jde o angloamerickou oblast, kde zřejmě sázejí jen zlatá vejce. Třeba vlna tzv. cool dramatiky, i když dost těchto her bylo na jedno brdo, takové ty „výhřezy střev“. Jiné ale byly dobré a přinesly inspiraci, vyrostli na nich režiséři i dramatici – prostě vše se musí dělat s vědomím vnitřního smyslu. Do Česka v 90. letech vtrhlo německé divadlo a to bylo něco, co jsme neznali, ať už šlo o téma, nebo inscenační styl, jako třeba úchvatná freska ze Shakespeara – Schlachten. A právě ta umanutá snaha Němců dělat věci, které se ostře vyjadřují k současnosti a traumatům minulosti, nás probrala. I když občas to bylo jen opičení a rádoby odvážná hra na naturalismus. Ale už to bylo tady a zapustilo to kořeny.
Ondřej Štindl: Ve filmu je opět docela velký rozdíl mezi dokumentem a hranými snímky. Čeští dokumentaristé kontakt se světem mají, ne zrovna málo filmů natáčejí za hranicemi – Martin Ryšavý na Sibiři, Martin Mareček v Ázerbájdžánu a v Africe. Registrují i formální postupy, které ve světovém dokumentu „letí“. Nejsem veliký fanoušek snímku Český mír, ale jeho autorům se musí přiznat schopnost nějak vstřebat styl současného angažovaného dokumentu a přizpůsobit ho vlastnímu autorskému naturelu a zdejším podmínkám vůbec. Nakonec i to nejvýznamnější mezinárodní ocenění, jež český film v poslední době získal, Evropská filmová cena pro Helenu Třeštíkovou, se týkalo dokumentu. V hraném filmu je ten kontakt podle mě, jak už jsem řekl, slabší.
Jáchym Topol: Myslím, že v téhle zemi nikdy neexistovalo tolik příležitostí k setkání s živou světovou literaturou jako právě teď. V jeden večer je možné si na různých místech vyposlechnout autora z Tibetu, mladou polskou spisovatelku a spisovatele z Francie. A lidé na takové akce chodí.
Jiří Peňás: Z kultury se ale tak stává „událost“ – spíš chození a popíjení v literární kavárně než čtení.
Jáchym Topol: Ale to, že tady existuje nějaká živá kultura, je dobrá věc. Před pár roky jsem si myslel, že zaniká, že knížky už nebudou nikoho zajímat. Nestalo se to. Tomáš Pospiszyl: Pokud jde o uvádění světového výtvarného umění v Česku, existuje velký deficit. Instituce, které by tak měly činit, to z různých důvodů nedělají vůbec nebo ne dostatečně. Vzniká tak trochu bizarní situace, kdy nejsvětovější českou výstavní institucí je Dům umění v Českých Budějovicích, kde už sedm let existuje jasný výstavní program, který kombinuje umělce z Česka a ze světa. Nechápu, proč něco takového není možné v Praze nebo v Brně.
Jana Machalická: Je to hlavně věc peněz. Moc bych ale stála o to, aby v Česku každý týden hrálo nějaké zajímavé divadlo ze světa, tak jako je to běžné v jiných metropolích. Jiří Peňás: Tak ti, Jano, moc přejeme, ať ti to vyjde.
***
Nevím, jestli je v literaturách jiných zemí spisovatel, který bude známý několik desítek let. Možná je současnost na něco takového už moc rychlá. Jáchym Topol
Na české scéně existuje několik jednotlivců – třeba Kateřina Šedá, Ján Mančuška nebo Zbyněk Baladrán –, kteří se plně zapojili do světového výtvarného provozu Tomáš Pospiszyl
