Dnes o těžkostech češtiny s bezpohlavností Překladatel se při práci potýká s jedním velkým sabotérem, jenž mu pořád hází pod nohy nejrůznější klacky. Je jím jeho milovaný mateřský jazyk.
Onehdy jsem četl jeden švédský román a profesní deformace mě nutila přemýšlet: Jak bych to překládal? Jednou z hlavních postav je upír Eli. Na internetu se člověk dozví, že upíři můžou být mužského i ženského pohlaví. Tenhle ovšem pohlaví neměl. Jeho člověčí kamarád si nejdřív myslel, že jde o dívku, a dokonce se zamiloval. Pak začal pochybovat, jestli to není kluk. Než se konečně podíval a zjistil, že Eli není ani jedno, ani druhé, zmítal se v rozpacích. Švédština stejně jako angličtina (he (Eli) was, she (Eli) was) může snadno vylíčit jeho váhání a udržovat čtenáře v nejistotě. V češtině to nejde: Eli buď byl, nebo byla. Žádný neutrální tvar neexistuje. Jediným řešením se mi zdálo převedení příslušných pasáží do přítomného času (on i ona je). Ale pak by asi člověk musel v překladu přeorat text tak, aby se mu v něm Eli vyskytoval/a jen v prvním pádě, protože kdyby to jméno skloňoval, byl by zase tam, kde byl na začátku.
Když Čech řekne „kočka“ nebo „pes“, tak si vzhledem k rodu těch slov automaticky nejdřív představí kočičí samici a psího samce, a tu představu v něm utvrzuje i tvar slovesa: kočka předla, pes štěkal. Výrazy kocour a fena jsou jaksi nadstandardní a používáme je, pokud chceme zdůraznit, že mluvíme o kočičím samci či psí samici. Angličan nebo Švéd si nepředstaví nic; anglické cat i švédské katt v sobě nesou rovnou možnost obojího; mimo jiné i proto, že je neovlivňuje slovesný tvar, jenž v sobě žádnou informaci o rodu nenese. Pak záleží na tom, jestli člověk o dotyčném zvířeti mluví jako o něm, nebo o ní - což ale činí, jen když mu na něm obzvlášť záleží. V běžném kontextu je kočka i pes prostě jen to.
Mluvím o tom proto, že právě dokončuji překlad švédského románu, který se odehrává ve světě (ne tak ledajakých) zvířat. Dalším problémem je, že někdy čeština u zvířat má výrazy pro obě pohlaví (kůň-kobyla, králík-ramlice, tygrtygřice), ale jindy zase ne (hyeňáka či gazeláka náš jazyk nezná; hadici sice ano, ale leda tak tu gumovou na zahradě). Avšak na druhou stranu máme mužská příjmení jako Vrána či Sova, skloňovaná podle vzoru starosta, jež si dovoluji představovat jako předsunutou hlídku razící mi cestu. A věřím, že se nikdo nebude čertit, až narazí na věty jako „Gazela ohřál vránovi večeři“ nebo „Hyenovi se v očích zablesklo“.
Čeština má jeden nedostatek, nad kterým přinejmenším germánští národové nevěřícně kroutí hlavou: je jím označení dolní končetiny. V češtině je to celé prostě noha, zatímco germánské jazyky rozlišují mezi částí od rozkroku po kotník (třeba anglické leg či německé Bein) a částí od kotníku po prsty (angl. foot či něm. Fuss). Co si má člověk počít, když ve švédském textu narazí na výraz, jemuž by doslovně odpovídalo anglické the footless leg, tj. dolní končetina, jíž kus dolů od kotníku chybí?
Strojový překladač by se s tím jistě nemazal a napsal by „beznohá noha“ nebo „noha bez nohy“, ale to by očividně nebylo ono. Jako první mě napadla „nekompletní noha“, teď v pracovní verzi překladu mám „neúplnou nohu“, což není ideální. Snad přijdu na něco lepšího. Nápady někdy na sebe nejdřív nechávají čekat a nakonec přicházejí, když to člověk čeká nejméně. Nejčastěji ve sprše nebo na záchodě.
***
Na internetu se člověk dozví, že upíři můžou být mužského i ženského pohlaví. Tenhle ovšem pohlaví neměl.
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
