Někdy v roce 1907 se finančník John Pierpont Morgan a Hugh Lowther, pátý vévoda z Lonsdaleu, v Nation Sporting Clubu na King Street přeli o to, zda je, či není možné obejít zeměkouli a nebýt při tom nikým poznán. Hádka to byla natolik vášnivá, až opodál naslouchající dobrodruh Harry Bensley vstal, přistoupil k nim a řekl „Pánové, já to dokážu“, a prvního ledna následujícího roku vyrazil z Trafalgar Square za účasti tisku a čumilů na cestu kolem světa. Šel pěšky, na hlavě měl nasazenou dvoukilovou železnou přilbici od rytířského brnění a před sebou tlačil kočárek.
Píši o tom proto, že před sto lety se lidi prostě uměli sázet. Podmínky sázky byly poměrně tvrdé – s Bensleym musel neustále kráčet kontrolor, na cestu si směl vzít jen jedinou libru s tím, že na cestovní náklady si bude vydělávat prodejem pohlednic se svou fotografií a popisem sázky (mnoho se jich zachovalo), a cílem cesty nebylo jen obejít svět, aniž by ho při tom někdo poznal, ale zároveň si se železnou maskou najít ženu. To se mu sice nepodařilo (navíc už byl stejně ženatý), stejně jako obejít svět (skončil v roce 1914 v italském Janově, kde ho zastihl telegram J. P. Morgana, jímž sázku ruší), jeho následující život byl poněkud poznamenán jeho další, tentokrát vyloženě chybnou sázkou (na investice v Rusku před bolševickou revolucí), takže skončil svůj život jako pokladní kina ve Wivenhoe v Essexu a – jak píše Wikipedie – byl tam dvakrát zvolen do obecní rady.
Samozřejmě to celé byl Bensleyho podfuk, o tom nás může přesvědčit už ta nepravděpodobná klauzule o povinném vydělávání peněz na cestě, J. P. Morgan a Lonsdale se nikdy nevsadili, Bensley vyrazil z Trafalgar Square a pak objížděl anglický venkov vlakem, železnou přilbu v kufru, v hájku za humny si ji nasadil, prodával pohledy a vybíral peníze a večer si s ostatními podvodníky, vousatou ženou, hadím mužem a nejmenším obrem na světě (a samozřejmě s kámošem, který mu celou dobu hrál toho kontrolora) připíjel pivem na to, jak lidi skočí na všecko. Ten kočárek má na každé fotce jinak velká kola a Morgan byl v roce 1914 už rok po smrti. To, co Bensleyho drží v obecném povědomí (jen si ho vygooglujte), je míra imaginace, s níž vytvořil svou image.
Kdo si dneska pamatuje Matthewa Webba, který se před sto pětadvaceti lety vsadil, že přeplave Niagarský vodopád, a bez jakéhokoli podvádění se utopil? A proč taky? Maličká postava mizící ve víru nad vodopádem není ničím zajímavá. Ale obraz muže se železnou přilbou, tlačícího kočárek s nápisem „V masce kolem světa“, přežije i mnohem víc než sto let. Je totiž hodný originálního režiséra či malíře, je kombinací verneovky, Tří mušketýrů, Francise Scotta Fitzgeralda a Monty Pythons, zaslouží si nejen Poslední slovo v Lidových novinách, ale knihu nebo celovečerák, v němž možná – bude-li režisér slitovný a producent mít dost peněz – se svým kočárkem skutečně obejde celý svět, z Quebeku do New Yorku, z Hongkongu do Kalkaty, pak do Káhiry a přes Itálii, Francii a Holandsko zpět, protože krásné lži se pamatují lépe a déle než smutná pravda. A to budiž nadějí pro nás pro všechny, protože jednou se zapomene i na Milana Jančíka a kmotry z ODS, na soudcovskou mafii, Kindla a Janouška. Teď mě napadá, že o putování světem bez tváře, stejně jako Harry, se snažili hoši ze Ztohoven ve svém projektu Občan K. Škoda, že neměli takovou imaginaci jako Harry. Byli by to oni, koho bychom si pamatovali.
