* LN Jak jste na pozvání pořadatelů Fresh Film Festu reagoval?
Měl jsem radost, protože jsem se už dlouho chtěl vrátit do České republiky. Přijel jsem do Prahy na dva týdny v roce 1990 a byla to pro mě velká zkušenost. Od té doby jsem často myslel na to, že bych se sem zase podíval, ale nebyla příležitost – až teď. O festivalu jsem nevěděl nic, znal jsem jen „velké“ Vary. Mají v zahraničí dobrou reputaci, a proto jsem byl zvědavý na tuhle akci. Organizátoři mi poslali seznam lidí, kteří už v jejích porotách zasedli. Našel jsem mezi nimi Věru Chytilovou, což bylo dobré znamení: pro malé zvíře, jako jsem já, je pocta být pozvaný do tak vybrané společnosti.
* LN Ano, říká se o vás, že patříte mezi fanoušky filmů Věry Chytilové...
Nemůžu říct, že bych její dílo znal důkladně, ale třeba Sedmikrásky se mi ohromě líbí, je to skvělý film a je v něm něco osvobozujícího. Chtěl jsem, aby ho viděla i moje sedmnáctiletá dcera.
* LN Jaký jste měl pocit ze sekce, v níž jste byl porotcem?
Velmi rád jsem se seznámil se svými kolegy Alexejem Alexejevem a Vladimírem Kokoliou, skvěle jsme spolu vycházeli. Kvalita filmů byla velmi vysoká. Nakonec jsme byli šťastní a pyšní, že jsme mohli ocenit právě snímek Smrt ve žlutém domě režisérky Anny Virtanenové. Když porotcujete, hrozí, že vás žádný z filmů nezaujme opravdu pořádně. V tomhle případě nás ten film skutečně vzal.
* LN Ví se o vás, že se přátelíte se zpěvačkou Björk...
Známe se od dob, kdy jí bylo asi šestnáct a mně devatenáct. Patřili jsme do skupiny lidí, které začala v raných 80. letech rozjíždět kreativní projekty. Já byl členem surrealistické skupiny Medusa: vydávali jsme si knihy, dělali výstavy a performance. Vedle toho existovalo hnutí lidí, kteří vydávali hudbu a pořádali koncerty. Obě skupiny se propojily. Například basák a kytarista kapely Sugarcubes, v níž zpívala Björk, už předtím vydali několik knih poezie. Kolem muziky jsem se motal hned od začátku. Jsem hlavně spisovatel, nehraju na žádný hudební nástroj, ale jsem součást scény. Důležitým islandským hudebním labelem je Smekkleysa, který vlastní členové Sugarcubes a tři další lidé, mezi které patřím i já. Snažím se sledovat, co se v muzice děje. Pracoval jsem taky s jazzmany nebo soudobými skladateli.
* LN Zdá se, že jste na umělecké scéně velmi aktivní. Co vás živí? Vaše knihy?
Už deset let se živím psaním a prací na různých projektech. Romány a poezii doplňuju filmovými scénáři a písňovými texty. Po každém románu potřebuju spolupracovat s nějakými dalšími lidmi. Když píšete román, jste vládcem svého světa, hrajete si na boha. Po tom je dobré zkusit být zase součástí nějaké skupiny, naslouchat nápadům ostatních.
* LN Používáte ve své tvorbě taky islandskou mytologii? Vidím, že máte na prstenu runový nápis...
Ne, to je stará islandská abeceda, která se používala pro vyřezávání do lodí nebo nádobí. Mám tam napsané Island a Sjón. Naše mytologie mě zajímá a svým způsobem se o ni opírám. Ale zajímá mě každá mytologie, rád používám i příběhy od Ezopa nebo Ovidia.
* LN Nejznámější jste ve světě jako autor textů písní, které ve filmu Tanec v temnotách zpívala právě Björk. Byl jste za ně nominovaný na Oscara. Považujete to za vrchol své kariéry?
Ne, to byla jen šťastná náhoda. Šlo o zakázku lákavou tím, že jsem díky ní mohl pracovat s režisérem Larsem von Trierem, kterého považuju za jednoho z největších současných filmařů. Mohl jsem ho poznat trochu blíž, protože jsme na těch textech spolupracovali velmi těsně. Několik týdnů jsme nad nimi vysedávali sami dva v malém letním domě, vařili jsme si, žili jsme spolu. Pro mě to byla vysoká škola scenáristiky a uvažování o filmu. Ta věc s Oscary potom přišla prostě jako dobrodružství. Užil jsem si, že jsem se mohl projít po červeném koberci a seděl v sále se všemi těmi lidmi, co je známe z kina – ale cítil jsem se v tom světě jako host. Byl to úkrok z mé role spisovatele do světa glamouru, drobná radůstka. Jiných věcí si vážím víc. Můj největší úspěch je román Syn stínu, který vyšel i v češtině. Byl přeložen do téměř dvaceti jazyků a patří mezi nejčtenější islandské knihy na celém světě. Přitom byl napsaný v jazyce, kterým mluví pouhých 330 000 lidí. To, že prorazil obrovskou jazykovou a geografickou bariéru a dostal se z maličkého vzdáleného ostrova do světa, je můj největší triumf.
* LN O Larsi von Trierovi se říká, že je tyran a manipulátor. Jaký jste z něj měl pocit vy?
Na mě byl velmi milý. Je o šest let starší než já, ale přesto jsme měli podobné kulturní a zkušenostní zázemí. Jako autora písňových textů mě doporučila sama Björk. Nejdřív jsem si nebyl úplně jistý, jestli do toho mám jít. Znal jsem tehdy od Triera jen thriller Prvek zločinu, který se mi moc líbil, Evropu, která už mi přišla trochu moc strojená, a jeden nebo dva díly televizního seriálu Království. A právě citlivost Království mi napověděla, že Lars bude zajímavý člověk. Spolupracovalo se nám příjemně, byl velmi otevřený. Protože jsem měl na rozdíl od něj s psaním písňových textů zkušenosti, požádal mě, abych určil pracovní metodu a celý proces, a pak moje návrhy přijal. Na druhou stranu už jen tím, že je režisér, umí mistrně manipulovat s lidmi. Někdy jsem byl překvapený, jak se mu povedlo posunout mě při tvorbě tam, kde mě chtěl mít. Aniž bych si to uvědomil a aniž by on vůbec věděl, že to dělá.
* LN Island patří mezi země, které současná hospodářská krize postihla nejhůř. Pohybujete se napříč uměleckými odvětvími. Jak vidíte dopad krize na islandskou kulturní scénu?
Samozřejmě teď všichni na Islandu máme k dispozici mnohem míň peněz, ale myslím si, že umění je to poslední, o co bychom se nyní měli strachovat. Bylo by zlé, kdyby stát přestal kulturu podporovat úplně. Politici se ale rozhodli, že ji podpoří. Panuje totiž obecný názor, že umění je to, v čem vynikáme a skrze co bychom se měli i nadále ukazovat světu. Islandská společnost věří, že si díky naší kultuře opravíme obraz sebe sama a znovu získáme respekt v zahraničí.
* LN Co tedy podle vás mají dnešní mladí tvůrci dělat?
Myslím, že si poradí. Protože islandská scéna se už v podobné situaci ocitla. Posledních sedm let bylo úplně neobvykle štědrých. Moje generace neměla peníze nikdy a na nic – a přitom se nám vždy podařilo vytvořit, co jsme vytvořit opravdu chtěli. Nejmladší generace umělců teď asi bude dva tři roky dost zmatená, protože se musí naučit rozhodovat, co je pro ně v tvorbě opravdu zásadní, a pak za to bojovat. A já si nemyslím, že je to tak špatně. Když krize téměř před rokem začala, Islanďané si mysleli, že nákladné umělecké disciplíny jako třeba film na čas prostě zmizí. Přitom jen do Vánoc má premiéru sedm islandských celovečerních snímků. V posledních několika letech to za stejné období bývaly dva až čtyři filmy. Jako by se zrovna teď islandská kinematografie najednou obrodila. I proto jsem optimistický. Ve zbytku společnosti bude samozřejmě hodně nezaměstnanosti, problémů, osobních bankrotů; z toho mám těžkou hlavu. Ale umění si cestu k přežití vždycky najde. Jsem ze staré generace a myslím si, že ti mladí smradi potřebujou mít za co bojovat.
***
Nejmladší generace umělců teď asi bude dva tři roky dost zmatená, protože se musí naučit rozhodovat, co je pro ně v tvorbě opravdu zásadní, a pak za to bojovat. A já si nemyslím, že je to tak špatně.
Sigurjón Birgir Sigurdsson (* 1962)
Islandský básník, spisovatel a scenárista vystupuje pod jménem Sjón. Začínal v 80. letech v surrealistické skupině Medusa, spolupracuje s filmaři, vizuálními umělci a hudebníky. Byl nominován na Oscara za texty k písním Björk ve filmu Tanec v temnotách. Siónův román Skugga–Baldur (v češtině jako Syn stínu) vyšel v sedmnácti jazycích. Jeho posledním počinem je scénář k prvnímu islandskému splatter hororu Reykjavický masakr při pozorování velryb.
