Slovenský sochař, malíř a grafik Vladimír Havrilla vystavuje v pražském Mánesu
Vladimír Havrilla (1943) absolvoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a poté dvacet let produktivního věku prožil v undergroundu.
„S uměním by se člověk měl potkávat v podzemní galerii. Je to jednoduchý systém tří místností, kam by měl přijít, svléknout se donaha, jestli potřebuje, použít toaletu, pak se osprchovat a pak, očištěný na těle i duši, vejít do poslední místnosti se sochou, dokonalou sochou, například Brancusiho nebo Moorea. Socha je krásně osvětlena a při jejím pozorování návštěvníka osuší teplý vzduch.
Galerie pro jednu sochu a jednoho člověka. To všechno by mělo trvat maximálně 10 minut,“ soudí výtvarník. Je milovníkem čistoty v životě i v umění, pracovitým umělcem, který nesnáší námahu.
Umí si představit, že vytvoří sochu, aniž by se jí dotkl. Vymyslet projekt, který by zrealizoval někdo jiný. Možná je to právě proto, že tak dlouho trvalo, než mohl tvořit svobodně.
Sám říká, že si disent nevybral, že mu ho vnutil režim, kterému jeho umění nevyhovovalo, ale také se ho obávalo. V době normalizace se hlavně věnoval experimentálnímu filmu, psal povídky.
Tvorba bez závazných pravidel
Havrilla potřebuje k životu tři věci - umění, tenis, New York. Pořadí se prý často mění a všechno ostatní ho obtěžuje.
Slovenský výtvarník zasahuje do několika oblastí, překračuje mnohdy jejich hranice, neřídí se žádnými zdánlivě závaznými pravidly. S nadhledem a zvláštní nadsázkou reaguje na tvorbu představitelů modernismu, kterou často vnímá z nečekaných úhlů a v neobvyklých propojeních. Jde o velmi osobitou a poučenou interpretaci. Tak se třeba na jednom obraze s lehkou ironií prolínají matissovsky zjednodušené figury s Vasarelyho op-artistickým vyjádřením prostoru. V některých obrazech vystihuje možná trochu bezradné hledání mladých umělců, kteří se nemohou zorientovat v bezbřehém množství možností a nedovedou si poradit s takřka „absolutní“ svobodou postmodernismu.
Autor vlastně sám reaguje na různé periody, jistě na něj měla vliv šedesátá léta s jejich odvážným experimentováním a objevy. Ke každému historickému podnětu však dokáže zaujmout vlastní postoj. Ve svých obrazech si poradí s inspirací různých epoch, s nimiž se neustále svým způsobem vyrovnává. Jeho až chladně působící obrazy vyjadřují příznačnou odosobněnost současného světa a přitom mají charakteristický rukopis spojený s jemnou a lehkou kresbou a až chvějivou malbou (Summertime, 2005).
Nesou v sobě absurditu doby, v níž se setkáváme s až neuvěřitelnými společenskými rozdíly a v níž se přitom technický a ekonomický pokrok doplňuje s bezohledností a nezájmem o problémy druhých. Mají až průzračně čistou atmosféru a přitom se v nich ukrývá něco z absurdních dramat současnosti i nedávné minulosti.
Do některých obrazů se promítá reakce na meziválečnou avantgardu (Bauhaus, Arp, Moore) nebo na některé poválečné směry (lyrická abstrakce, action painting), ale vždycky v určitém posunu, v interpretaci z hlediska dnešního vidění světa a vnímání smyslu umění. Z jeho projevu vždycky cítíme příjemnou odlehčenost (Jahody a kiwi, 2007). Stejný, vlastně výrazně postmoderní způsob myšlení vyzařuje také z Havrillových soch, v nichž jde opět o sympatickou reakci na některé nezpochybnitelné osobnosti avantgardních proudů 20. století (Měkký Brancusi, 1991). V jeho případě však jde opět o hříčky s hmotou a prostorem a zároveň o vyjádření dnešního vidění a vnímání skutečnosti.
Zajímavé jsou série videí, která neunavují dlouhými nezáživnými sekvencemi, ale každá scéna trvá jen pár desítek vteřin. Autor v nich kombinuje kresbu, malbu a počítačové animace. Je v nich vidět jasná souvislost s jeho obrazy, střídá se v nich až picassovsky dokonale čistá kresba se smyslem pro gesto i dekorativní členění plochy a prostoru. Zvlášť působivá jsou videa instalovaná v řadě vedle sebe, kdy můžeme takřka najednou vnímat různé souvislosti.
Pro Havrillu je příznačná tolerance k takřka jakémukoliv druhu inspirace, ať už vychází z přírody, nebo z umění.
HODNOCENÍ LN *****
Vladimír Havrilla -Ten minutes
Výstavní síň Mánes, do 30. 8.
