Od určité chvíle života jako by byl člověk už jen předurčen k tomu, aby zjišťoval, že otřepané pravdy platí. Takže je čím dál méně věcí, o nichž se dá mluvit se zápalem, s pocitem „dobírání se něčeho“.
Při recenzích se autor často snaží co nejpřesněji zformulovat, že prožitek je důležitý, ale na druhou stranu on samotný ještě žádné velké umění nezaručuje. Rainer Maria Rilke v Zápiscích Malta Lauridse Brigga píše: „Ba ani to ještě nestačí, že máme vzpomínky. Musíme je umět zapomenout, když je jich mnoho, a musíme mít velkou trpělivost při očekávání, že se zas vrátí. Neboť vzpomínky samy to ještě nejsou. Teprve když se uvnitř promění v krev, pohled a posunek, bezejmenné a víc už k nerozeznání od nás, teprve potom se může stát, že v převzácné hodině z jejich středu povstane a vykročí první slovo verše.“
Na přebalu českého vydání jsou Zápisky Malta Lauridse Brigga, psané mezi lety 1904-1910, charakterizovány jako „první velká próza moderní literatury“. Ano, hned v úvodu se autor vyjadřuje přesně o karnevalu prázdnoty: „Jsou lidé, co nosí jednu tvář léta, ta se přirozeně opotřebuje, ušpiní, naruší vráskami, vytáhne jako rukavice, které jsme nosili na cestách. To jsou šetrní, jednoduší lidé; nevymění ji, nedají si ji dokonce ani vyčistit. Ještě je dost dobrá, tvrdí, a kdo jim může dokázat, že je tomu naopak?... Jiní lidé si nasazují nepříjemně rychle své tváře, jednu za druhou, a brzy je obnosí. Zdá se jim zpočátku, jak by je měli navždycky, leč je jim sotva čtyřicet: a už je zde poslední.“
A pak je zde ještě jedna věc. Člověk zamlada přečte nějakou knihu, buďto si ji oblíbí, či ji ne úplně pochopí, ale v jeho knihovně zůstává a jednoho dne si jej přitáhne a donutí k tomu, aby si ji znovu přečetl. Právě to se mi nedávno po ránu stalo se Zápisky Malta Lauridse Brigga.
Příběh o tom, jak na mě z knihovny toto dílo „pokřikovalo“, byl také snad prvním vyprávěním, kterým se mi podařilo skutečně zaujmout mou učitelku angličtiny. Ne, že by hned dávala do Los Angeles zprávu o tom, že v Praze si lidé myslí, že na ně knihy pokřikují, ale Rainer Maria Rilke patří k jejím oblíbencům, přesněji řečeno kniha Dopisy mladému básníkovi, která vznikla tak, že roku 1903 poslal vojenský chovanec Franz Xaver Kalous Rilkovi několik básní...
A tak jsem mohl i po turisticku dodat, že Rilke se narodil v Praze, a také převyprávět, že kdysi se v naší metropoli Němci a Češi procházeli separovaně - o čemž Rilke píše v próze Ewald Tragy.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
