V pátek startuje v Brně první ročník mezinárodního festivalu Divadelní svět, na jehož realizaci se spojily téměř všechny tamější scény. Jednou z duší festivalu, který kvůli nestandardně naděleným dotacím už stačil vyvolat rozmanité a ne vždy nadšené reakce, je Petr Oslzlý.
* LN Proč chcete rozšířit u nás dnes už tak předimenzovanou nabídku divadelních festivalů?
Každé z brněnských divadel k tomu došlo svou cestou. Z mého pohledu to má svůj logický vývoj, který sahá až do 70. a 80. let. Navazujeme na Divadlo v pohybu, které bylo v té chvíli - zpočátku tajně a posléze otevřeně - jediným mezinárodním divadelním festivalem v Československu. To byla akce Divadla na provázku, já jsem tedy jako jeho dramaturg vytvářel její koncepci. Završili jsme to svou účastí na projektu cestujícího festivalu Mir Caravane, který se v Praze zastavil v červenci 1989. K jeho realizaci se spojily soubory z celé Evropy - západní i východní. Jejich cesta vedla z tehdejšího Sovětského svazu přes celý kontinent do Francie. Já sice s nimi nesměl cestovat, ale ambice dramaturga mezinárodního festivalu jsem si naplnil.
* LN A co vás tedy přesvědčilo obnovit tuto ideu?
V Brně je v této chvíli neobvyklá skladba divadelních prostorů. Abych začal u toho, s nímž jsem na počátku polemizoval - u Hudební scény Městského divadla Brno -, jde dnes o jedno z nejlíp technicky vybavených jevišť u nás. Já jsem tehdy nepolemizoval s jeho vznikem, ale s tím, že stavba dostala přednost před rekonstrukcí Reduty. Na opačné straně - co do velikosti - je tu nově adaptovaný black box HaDivadla, což je zase svého druhu exkluzivní a domyšlený prostor, dílo architekta Tomáše Rusína. Je tu dobře opravená Radost a samozřejmě areál Husy na provázku - CED, který nejenom z mého pohledu je klenotem v oblasti divadelní architektury. Všechna divadla jsou navíc v pěší dostupnosti. Myšlenka, že by v Brně měl být festival, který by navázal na naši poloundergroundovou zkušenost, začala ožívat už v půlce 90. let. Někteří významní představitelé českého divadla, jako například Milan Lukeš, už dávno říkali, že je Brno pro takový festival ideální.
* LN V čem to tedy vázlo?
Rozpory mezi brněnskými divadly v druhé polovině 90. let nebyly příznivé pro to, aby festival byl prosazen. Po dostavbě Hudebního divadla a po dokončení velice dobré rekonstrukce Reduty dohadování ve sféře toho, kam má být investováno, skončilo a rodí se to, čemu dnes říkáme „nové porozumění brněnských divadel“. Do toho vstupuje se svou dynamikou Vladimír Morávek, který se vrací z Hradce Králové. Spolu s Národním divadlem tehdy v čele se Zdeňkem Prokešem a s novým dramaturgem činohry Petrem Štědroněm začali rozvíjet ideu propojení festivalů největšího a relativně nejmenšího divadla. Zpočátku jsme byli podezříváni, a dokonce to někde i veřejně padlo, že chceme, aby zanikl festival Divadlo v Plzni. To je úplný nesmysl, žádný dobrý divadelník by nikdy nemohl chtít, aby přestal existovat dobrý festival, jímž Divadlo v Plzni je.
* LN No, já bych s tou ušlechtilostí všech byla opatrnější. V Česku přece panuje zvláštní mrav - dokud koza nechcípá v mém chlívku, tak v cizím může, že?
Celý život zastávám myšlenku, že v umění není konkurence, že v umění je pouze společné ohledávání světa. To, že mezi našimi aktivitami jsou citelné určité znaky konkurence, vnímám spíš jako obtíž. V Brně se vytvořil potenciál pro vznik festivalu i díky tomu, že jsme spolu byli schopni vést dialog.
* LN Znamená to, že si teď všechna brněnská divadla leží v náručí?
To by byl ideální stav. Možná jsem na stáří idealistou, ale vždycky jsem polemizoval s tím, když jsme jako vůdčí alternativní divadlo byli stavěni proti tzv. kamenným divadlům. Byl jsem sice mladistvě zdivočele útočný, ale věřil jsem, že dobré divadlo se dá dělat na jakémkoli typu scény. Měli jsme obrovskou příležitost jezdit po mezinárodních festivalech a tato zkušenost mne v tom utvrzovala. Například na světový festival experimentálního divadla v Nancy přijel Peter Zadek s velkým divadlem a se Shakespearem, v němž se jezdilo na motorkách. Takže taková i jiná dělení nemám rád a myslím si, že opravdu dobrá divadla si sice spolu nemusí ležet přímo v náručí, ale mají spolu vést otevřený tvůrčí dialog.
* LN Nechci vás chytat za slovo, ale vzpomínám si, že jste býval kritický k usilování Mošova Městského divadla, s nímž jste se nyní spojil. Tehdy si jedna brněnská radní libovala, že se tam dělá bezpečné divadlo, a vy jste se smál...
O bezpečném divadle jsem opravdu mluvil a jistou vysoce postavenou radní jsem tehdy citoval. Podívejte se, Stanislav Moša to pojmenovává jako široce přístupné divadlo a jeho divadlo je nesporně velkým segmentem kultury městské society. A realizuje i významově a výrazově náročné inscenace. Naposled jsem u nich velice ocenil inscenaci Bernhardovy Síly zvyku v režii Hany Burešové, kterou studentům dokonce předpisuji ke zhlédnutí. Zajímavý je i experimentální muzikál podle Probuzení jara.
* LN Jde spíš o celkovou profilaci. A pak - jestli vy jste nám na stará kolena nezměknul?
Když se rozhodnete k porozumění, tak pro to musíte něco udělat. Mne dlouhodobě zajímá existence divadla v prostředí města. Už někdy na začátku 90. let, když jsem zastupoval prezidenta Havla při otevření opraveného divadla v Novém Jičíně, jsem ve své řeči divadla interpretoval jako lucerny uprostřed noci měst. Toto myšlení jsem dál rozvíjel a začal se zabývat tzv. antropologií divadelního prostoru nebo antropologií divadla v prostoru města. A v tomto prostoru je zapotřebí všech typů divadla, i toho široce dostupného, a ono musí být bezpečné, poněvadž by jinak nebylo široce dostupné. Když začne být nebezpečné, znejistí ty lidi, kteří se chtějí jít do divadla především bavit.
* LN Osobně radši chodím do divadla spíš přemýšlet.
To já taky.
* LN O tom nepochybuji ani vteřinu. Ten termín zábavné divadlo je přece zrádný, často je to, co se za něj obecně považuje, hluboce nezábavné. Co myslíte?
Je to občas i tak. Ale do prostředí města patří. Mne se ptají, jestli nám Městské divadlo konkuruje. Mohlo by nám konkurovat u těch diváků, po kterých my až tak nejdeme. My máme svoje vyhraněné publikum. Samozřejmě máme určitou skupinu shodných diváků, ale to jsou ti, kteří potřebují do divadla jít na všechno. A Městské divadlo přivádí do divadla úplně nové diváky. K tomu vám řeknu hezkou historku, abyste viděla, jak je všechno relativní. Rád se procházím tady Zelným trhem, trhovci mě znají, rád s nimi debatuji. A také rád nakupuji zeleninu. A trhovci mi jednou radostně oznamovali: byli jsme u vás v divadle, pane řediteli. A já: a na čem? Na tom My Fair Lady ze Zelňáku, jak to hrajete o nás, to je pěkné. Povídám: ale to není u nás, to je na Lidické v Městském divadle. A to nevedete vy? Tak příště půjdeme k vám! A přišli. No a máte to, Městské divadlo k nám přivede trhovce, aby se mohli pochlubit, že byli i u nás v divadle.
* LN Tenhle ročník je pilotní a vy jste na něj od ministerstva dostali dva miliony jako na prestižní akci, aniž byste předvedli něco jiného než své plány. Jak vnímáte kritiku, která vás za to stihla?
Jsem rád, že se na to ptáte, poněvadž mohu s plnou zodpovědností říct, že dohoda byla jiná. Ty dva miliony neměly jít na úkor grantů. Pokud se to stalo, tak nebyla ze strany ministra dodržena dohoda a mí kolegové ředitelé i primátor města to potvrdí. Dohoda zněla, že tato částka nemá jít z grantových peněz. Žádali jsme, aby festivalu byla dána přímá dotace mimo grantové řízení.
* LN Mimo grantové řízení to šlo, ale z grantových peněz.
To je ale chyba systému. A ve skutečnosti nám ministerstvo žádné peníze navíc nedalo. Městské divadlo se vzdalo pravidelného půlmilionového grantu na festival Dokořán. Naše Centrum experimentálního divadla letos dostane z ministerstva o milion menší dotaci na provoz. V tomto tedy nemám vůbec špatné svědomí a ani v tom, že to bylo přednostně uznáno jako hodné podpory.
* LN Nestandardní to ale je, prioritní akce musí dlouhodobě vykazovat nadprůměrné výsledky. Opřístupu, jenž se uplatnil ve vašem případě, by se mnozí přeli.
Bylo by výrazem české malosti, pokud by jim to zabránilo v tom, aby festival vnímali tak, jak by měli. Tedy jako jeden z festivalů, který jim nabízí možnost seznámit se s další tváří světového divadla. U nás je vše protknuto všelijakými závistmi. Tomu bychom neměli podléhat, měli bychom mít nadhled, pokud jde o peníze. Jsou v podstatě jenom nástrojem k realizaci toho, co chceme vytvořit.
* LN Bez nich ale nikdo nic nepředvede, takže se nelze divit, že je každý chce. Pojďme k programu festivalu. Hlavní linie bude vždy věnována jedné osobnosti. Proč jste si jako prvního vybrali Václava Havla?
Linie hosta nebo, chcete-li, patrona festivalu vychází z pojetí občanského divadla, které odvozujeme od občanské společnosti. Míníme tím divadlo ve společnosti, která je postavena na demokratičnosti a iniciativě každého občana. Představitelem takového občanského divadla musí být člověk, který je svrchovaným umělcem i etickou osobností. Když si to takto postavíte, tak i ve světě každého napadne Václav Havel. On toto všechno propojuje. Když byl Havel v Americe a tam, jak říkal, v kumbálku na Columbia University psal Odcházení, zorganizovali tamní divadelníci festival všech jeho her. A to nás inspirovalo. I když je New York nesporně jednou z Mekk světového divadla, přece jen se jím nemůžeme nechat zahanbit. A nepůjde jen o inscenace, ale také o scénické náčrty, scénická čtení a další formy. Například provedeme videorekonstrukci záznamu Zítra to spustíme z Rozrazilu a budeme ji živě na scéně komentovat. Promítneme disidentský film Pokoušení Andreje Kroba a Divadla na tahu v hlavní roli s Ivanem Havlem. Snažíme se o co nejkomplexnější uvedení Havlova dramatického díla. Ale ve smyslu nepravidelné dramaturgie: Reduta uvede Jiřím Honzírkem inscenovaný Havlův dopis Husákovi, francouzské divadlo Lux in tenebris zase Dopisy Olze a tak dál...
* LN To jsem tedy zvědavá, jak chcete s takhle nastavenou příčkou pokračovat. Koho máte v plánu dál?
Je to další podobně svrchovaná osobnost - měl by to být Peter Brook. Nechtěl bych to zakřiknout, ale už jsme v tom něco udělali. Myslím, že to není nic utopického.
* LN Havlovská linie je fajn, trochu mě ale zklamalo, že jste nedovezli žádné prestižní evropské divadlo. To myslím na domácích festivalech kromě německého citelně chybí. Nepokusili jste se o to?
Kvůli vám jsem to spočítal a doufám, že správně. Celkem tu budeme mít 19 zahraničních inscenací z 12 zemí. A rozptyl je od Chile až po Jižní Koreu. Uvažovali jsme, že bychom dovezli něco velkého, ale už nebyl čas. Čekali jsme na peníze, jasno jsme měli až v lednu, a to už bylo pozdě. Navrhoval jsem třeba Piccolo Teatro, které má stále na repertoáru skvělou Strehlerovu inscenaci Beckettových Šťastných dní. Viděl jsem ji před třemi lety v Krakově. Ještě pořád ji hrají herci, s nimiž hru nastudoval sám Strehler.
* LN Jak to, že jste jako výrazný exponent listopadu 1989 stále ředitelem divadla? Požírá tedy revoluce své děti, nebo ne?
Nepřičítal bych to sám sobě. Myslím si, že za tím stojí potenciál obou divadel, která založila v Brně Centrum experimentálního divadla - Husy na provázku i HaDivadla. Ale nemůžu zapřít, že obě scény v nové době prošly komplikovaným vývojem. České divadelní prostředí se například v určité fázi na Provázek dívalo s odstupem. Asi ve smyslu - vy chcete navždy přežívat z podstaty. Naštěstí jsme byli natolik dynamičtí, že proměna přicházela přirozeně. Zastávám názor, že jsme vytvořili určitou poetiku, určitý divadelní jazyk i zacházení s prostorem, odvozené od nepravidelné dramaturgie. A jako státy, které se, jak říkal Masaryk, obnovují idejemi, na nichž byly postaveny, i náš program se oživuje novými variacemi toho, na čem byl postaven.
* LN Jak se dneska díváte na svoji poradcovskou éru? Nebyla to pro vás ztráta času?
Nebyla. Byla to obrovská zkušenost. Komunisti mně nedovolili studovat a já musel do učení, teprve pak jsem vystudoval strojnickou školu, na kterou jsem nikdy nechtěl, a ještě dva roky na technice v Brně. Vše jsem dokončil, abych neděsil svého otce, kterého jsem miloval. A on si přál, abych měl vysokoškolské vzdělání. Teprve v roce 1968 jsem se dostal na divadelní vědu a kunsthistorii. To všechno byly neuvěřitelné zkušenosti: učení, fabrika, vojna... Třeba dva drsné měsíce ve slévárně, úplné inferno. No a poradce a Pražský hrad, to byla další zkušenost a velké studium. Říkám, že teď už čtu Shakespeara jinak, umím ho číst i ze strany vládců. Teď se už nevraždí, ale sledovat, co politika a s ní spojená moc dělá s lidmi, a zároveň sledovat Havla, jak se tomu dokázal ubránit, to bylo k nezaplacení. A pozoroval jsem to i sám na sobě. Naštěstí mám dostatečně kritickou ženu, a ta mě vždycky upozornila, když jsem se choval nadutě.
* LN A nebylo vám zatěžko odejít?
Jak vidíte, dokázal jsem to. Musel jsem odejít, abych byl konsekventní sám k sobě a k tomu, co jsem celý život dělal. Na konci 80. let jsem vedl boj za stavbu divadla pro Provázek. Ten záměr byl různě ohrožován - komunisti nám je stejně nechtěli dát. Měli naplánováno, že nás v roce 1990 zakážou. Po revoluci byla stavba nově ohrožena z jiných příčin. Bylo to místo, které by se dalo exkluzivně prodat. Musel jsem tedy divadlo nejenom obhájit, ale stavbu dotáhnout do konce. Nakonec jsem to nechal určitou fintou dostavět na dluh.
* LN Naučilo vás poradcování větší důslednosti?
Taky, ale hlavně to bylo z velké části setkávání se s lidmi. A setkávání se s úplnou špičkou a nejen politickou. Měl jsem třeba možnost trávit dny s Czeslawem Miloszem, Andrzejem Wajdou, Peterem Brookem, kterého jsem pozval do Prahy. Poradce pro politika připravuje podklady, a aby to dělal dobře, musí všechno nastudovat. V podstatě to bylo další velké studium. Asi bych si na to netroufl, kdybych neměl zkušenosti a hlavně filozofické a politologické vzdělání z podzemní univerzity, kterou jsem spoluorganizoval od roku 1984. V prvním období po revoluci měla politika velké tvůrčí gesto, všechno se rodilo nově. Posléze do toho musela vstoupit pravidla a bylo vidět, že to bude čím dál drsnější a také nudnější. Já na politiku nežehrám, ale bez možnosti tvůrčího vkladu mě přestala zajímat. Takže jsem se musel vrátit ke svým „kořenům“, tedy do divadla.
***
PROFIL Petr Oslzlý Narozen 1945. Dramaturg, divadelní pedagog, scenárista a herec. Od roku 1973 je vůdčí osobností brněnského Divadla Husa na provázku. V následujících letech, která patřila k prvnímu vrcholnému období divadla, Oslzlý jeho program rozšířil o paradivadelní aktivity a rozvíjení kontaktů s hnutím otevřeného divadla v Evropě. Provázek byl i díky jeho systematické iniciativě zván na prestižní evropské festivaly a podnikal i zahraniční turné. Oslzlý je autorem řady dramatizací, scénářů i knih, například vydal monografii o Living Theatre (1981, spolu s J. Kořánem), dokument o tajném filozofickém semináři Podzemní univerzita či Divadlo Husa na provázku 1968(7)-1998 (kniha v pohybu I). V letech 1990-1992 byl poradcem prezidenta Václava Havla. Od roku 1992 působí na Divadelní fakultě JAMU a od roku 1993 je ředitelem Centra experimentálního divadla v Brně. Festival Divadelní svět, na němž se dramaturgicky podílí, potrvá od 11. do 19. června. Hlavní programová linie bude věnována Václavu Havlovi.
