130 let

Undercovered

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Upřímně jsme se s Jankem Kroupou minulý týden zasmáli, když nás kolega Jan Rejžek v této rubrice zironizoval, jak se coby investigativní žurnalisté neváháme přestrojovat za ta nejneuvěřitelnější individua, abychom získali to, co nám jako běžným novinářům nikdo neposkytne. Jsou ovšem věci, které ani Rejžkova fantazie bez hranic nevymyslí.

Kauza poslanců Moravy a Tlustého právě potichu spěla k vyvrcholení, když jsem se předminulý týden jako figurant zúčastnil projektu občanského sdružení Asistence, jehož členové se dlouhodobě snaží poukazovat na to, jak je městská hromadná doprava v Praze pro spoustu handicapovaných stále ještě těžko dostupná. Členové tohoto sdružení ode mě nepožadovali nic jiného, než abych se jako řada jiných známých osobností přede mnou (např. Jaroslav Dušek, Táňa Fischerová či Jiří Macháček) na invalidním vozíku projel metrem a na vlastní kůži si vyzkoušel, kolik bariér, které zdravý člověk ani nevnímá, číhá na invalidy v pletivu městských dopravních cév a omezuje jim výrazným způsobem každodenní život.

Domníval jsem se jako většina laiků, že to nejtěžší bude nahradit nepohyblivé nohy rukama a kormidlovat kolečkové plavidlo davy cestujících od vlaku k vlaku, od nástupiště k nástupišti. Tenhle omyl mi usměvavý asistent Erik vyvrátil ještě dřív, než jsme na Smíchovském nádraží nastoupili do prvního vlaku. Řada invalidů už dnes používá vozíky na elektrický pohon a pro ty, kterým jejich postižení neumožňuje ovládat ani tlačítka (natož kolečka jako taková), už dnes funguje poměrně propracovaný systém průvodců neboli tlačitelů. Jsou to většinou muži stejně mladí jako Erik a překvapivě ochotní vzhledem k tomu, že dostávají pouhých osmdesát korun na hodinu, a přitom se nadřou jak burlaci na Volze.

Tím hlavním, co brzdí invalidní vozíky, je slepota a hluchota patřičných institucí, které stále ještě nepochopily, že přestoupit v metru z jedné linky na druhou bez obyčejného výtahu nebo alespoň pohyblivé plošiny je pro vozíčkáře takřka nemožné a pro maminky s kočárky výkon hodný akrobatického vzpěrače, takže většina stanic jako by pro tyhle dvě poměrně početné skupiny cestujících vůbec neexistovala. A tam, kde výtah je, to často vypadá jako na Florenci, kde jsme také přestupovali: invalida musí vyjet jedním výtahem na ulici, pak prokličkovat přeplněnými chodníky a přechody k druhému výtahu a sjet zpět do téže stanice, kam ostatní, mobilní lidé pohodlně dokráčejí během dvou minut spojovacím tunelem. (Že z výtahu pro invalidy po dlouhém čekání proti nám nakonec vystoupili dva zpocení, studem zarudlí muži, z nichž jeden si ještě zapínal kalhoty, to už byla jen taková žertovná kuriozita na naší cestě.)

Bylo to pro mě poučné (a hořké) putování a upřímně si přeju, aby podobnou zkušenost absolvoval jak pražský primátor, tak ředitel dopravního podniku. Ve skutečnosti ale tahle krátká cesta skončila až o týden později, když se dosud neznámý poslanec Morava stal díky médiím naopak nejznámějším. Přitočil se ke mně na ulici nenápadně pán a spiklenecky se usmál: „Já vás viděl, pane Kroupa. Na tom vozíku. Ale příště, až po nich půjdete, maskujte se líp.“ Vzhledem k tomu, že vypadal jako já, kdybych si oholil vousy, nevím, jestli to nakonec nebyl maskovaný Rejžek...

***

Jsou ovšem věci, které ani Rejžkova fantazie bez hranic nevymyslí

Pondělí Neff

Úterý Vaculík

Středa Baldýnský

Čtvrtek Rejžek

Pátek Šustrová

Sobota Klíma

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás