Starý oxfordský profesor se v jednu chvíli vypravěči románu Všechny duše svěří: „Už léta sleduji, jak dny plynou, s pocitem úpadku, který dříve či později pocítí každý člověk. Není to jen věkem, někdo ten pocit má už od dětství, cítí to i některé děti. U mne se dostavil brzy, před nějakými čtyřiceti lety, a celou tu dobu dovoluji smrti se přiblížit a mám z ní panickou hrůzu. Na tom, že se smrt blíží, není nejtěžší sama smrt a to, co přinese nebo nepřinese, ale že už si člověk nemůže malovat, co přijde.“
V románu z roku 1989 nás Javier Marías (1951) zavádí do oxfordského univerzitního prostředí, kde sám svého času působil. Někteří z těch, které tehdy v Oxfordu poznal, po publikování románu propadli pocitu, že byli předobrazem Maríasových postav. Tyto reakce pak dali autorovi podnět k sepsání další knihy Černá záda času, odkazující k větě ze Všech duší: „Rub času, jeho černá záda...“
V českém prostředí se španělský prozaik Javier Marías dosud představil romány Vzpomínej na mě zítra při bitvě (1999) a Srdce tak bílé (2005), za nějž získal prestižní International IMPAC Dublin Literary Award. Vedle toho byl v češtině publikován rovněž výbor z fotbalových fejetonů Divoši a citlivky (2003), neboť madridský rodák je velkým fanouškem tamního Realu.
Španělova láska v Oxfordu
Z více než desítky titulů úspěšného španělského prozaika tak nyní lze česky číst třetí román. Syn filozofa Juliána Maríase, který byl za Frankovy vlády vězněn a zbaven možnosti vyučovat, napsal první román Los dominios del lobo (1971) již v sedmnácti letech, poté co utekl do Paříže. Vedle psaní se věnuje rovněž překladům z angličtiny, na svém kontě má knihy Johna Updikea, Thomase Hardyho, Josepha Conrada, Vladimira Nabokova a také slavný román Laurence Sterna Tristram Shandy.
Proto nepřekvapí, že se autor ocitl jako hostující lektor v Oxfordu. A že pak do tohoto prostředí zasadil román Všechny duše - a částečně také letos dokončenou trilogii Tvoje tvář zítra. A nepřekvapí ani to, že je ve Všech duších zmíněna Sentimentální cesta, jejímž autorem je také Laurence Sterne.
Těžko říci, co ve Všech duších dominuje, snad příběh vypravěčova milostného vzplanutí ke kolegyni Clare Bayesové a také tragický milostný příběh její matky. Jinak je ale vyprávění plné odboček, zamyšlení, drobných příběhů. Vše se před námi jako běhoun rozprostírá v dlouhých souvětích, která jsou navíc ještě často přerušována poznámkami v závorkách. To však neznamená, že by šlo o složité čtení. Javier Marías se sice snaží zachytit těžce zachytitelnou komplikovanost našich životů, aniž by ovšem chtěl jakkoliv znesnadňovat čtení a sám sebe prezentovat jako duchamorného mistra.
Dva z těch tří zemřeli
Stejně jako předcházející česky vydané romány i Všechny duše upoutají hned první větou: „Dva z těch tří zemřeli, co jsem z Oxfordu odjel, a tak si pověrčivě myslím, že možná počkali, až přijedu a strávím tam svůj čas, aby mi dali příležitost poznat je a mohl jsem teď o nich mluvit.“ Přesto román tentokrát neobsahuje tak silný prvek „pátrání“ - těžiště příběhu je totiž spíše v přítomnosti než v minulosti.
Všechny duše jsou jako příjemně pomalá procházka s moudrým a citlivým člověkem, který se snaží být vlídným společníkem. Nebojí se mluvit o sobě, ale přitom tím neobtěžuje. A také nabízí mnoho zajímavých příběhů, třeba ten o spisovateli Johnu Gawsworthovi. Někomu v mysli utkví postava popleteného portýra Willa, jinému „reportáž“ z univerzitní hostiny či vypravěčovo přemítání o obsahu vlastního odpadkového koše a dalšímu zas obraz oxfordské ulice, po níž jde kulhavý muž a třínohý pes.
***
HODNOCENÍ LN ****
Javier Marías: Všechny duše
Přeložila Blanka Stárková BB art, Praha 2007, 206 stran
