Proč putovat? Alespoň pár dní se nemačkat v tramvajích a nedýchat na sebe s ostatními? Naopak klouzat o samotě lesem, krýt se před deštěm pod skálou, rychle jít, usínat, když to kolem ztmavne?
Už dávno je to osobní mus, nutnost. Také zvědavost. Na změny. Pokud nevyrážíte zrovna někam k Severnímu ledovému oceánu, kde se krajina viditelně tisíce let nemění, ale kdekoli po Čechách, změny jsou patrné. Vzhled městeček, vsí, turismus, příroda, oblečení spoluobčanů. Ale možná, že ven vyrážím hlavně kvůli těm pár tajemným okamžikům za rozbřesku. To, že se už po pár dnech chůze krajinou vzbudíte a nevíte přesně, KDE jste, je docela běžné. Ony zajímavé okamžiky, kdy se probudíte, ale nevíte dokonce KDO jste, ale nenastávají automaticky.
A trvá to jen pár mžiků, než psýché znovu obydlí tělo. To, co znáte, zřejmě odplavila námaha těch dnů trmácení. A tak najednou s úžasem zíráte na kdejakou tu šišku, povlávání kytek v trávě... a duch, který v noci bloudil kdoví kde, do vás znovu vskočí, jak pasažér do tramvaje. Těch pár okamžiků čistoty nebo snad pomatení – nebo jak tohle zvláštní vytržení nazvat – stojí za to. A pak rychle ohýnek, kafe nebo čaj a vzhůru! Cesta se vždy rozvírá do nekonečna. Vyrazil jsem do Orlických hor, protože se mi líbí to jméno. Také se už dávno chci podívat do Náchoda. Dobrodruzi odjeli někam do Peru či Himalájí. Mládež je pod dohledem v táborech u řek a rybníků. Mám naději, že zrovna nahoře v Orlických horách nebudou davy, říkám si a házím na sebe kraťasy, tričko, pak do batohu spacák, bundu, knihy na recenze, notes, tužky, nůž, ten lehčí díl ešusu a polštářek. K uvaření oběda bohatě stačí nudle, slanina a tři kameny, ty jsou všude.
Revoluce se vodložila, asi už nafurt Do Náchoda mířím kvůli Zbabělcům Josefa Škvoreckého, chci se projít po dlažbě Kostelce, symbolu maloměsta, vzpurného mládí a jazzu.
Duch knihy zavane hned na náměstí, mám topografii města v hlavě i díky Putování k Port Arthuru, spisu Tomáše Mazala: tady je přepychový hotel Beránek, naproti pošta, kde hrdina knihy Danny vzdoroval esesákovi, kostel svatého Vavřince, kde celebroval mše důstojný pán Meloun. Na hospodu Port Arthur jsem se ptal asi jen dvakrát, je stranou centra.
Dvě místnosti s vysokým stropem, okny doléhá štěkot psa. V salónku, kde prý zkoušela Dannyho kapela, šustí karty, na stěně je mapa Čech z roku 1938, jinde Tyrš, ale žádný skanzen tu není. U stolu Rejpalů a lhářů posedávají u piva chlápci se zarudlými tvářemi. Dřevěné obložení. Ptám se, zda je původní, jaké tu bylo už za války. No jasně! houkne vrchní.
Mít jinde takového spisovatele, zřejmě by tu byl svatostánek s kadeří jeho vlasů a rukopisy pod sklem. V Čechách se tohle naštěstí neděje, žádné tanečky kvůli literátům, žádné dusivé poklopy.
Na nějakou tu prastarou, rozvrzanou židli, na které možná sedával samotný Danny, se teď může rozvalit nějaký další mladíček, pokračovat v práci a třeba se zrovna z něj stane kronikář maloměsta 21. století.
Všude literát. Mistrova chata. Jdu Kouknu do mapy: kus odtud je Dobruška s pracovnou F. L. Věka, tady Rychnov nad Kněžnou se synagogou, kam chodil malý Karel Poláček, co by kamenem dohodil Hronov, rodiště Josefa Čapka, Egona Hostovského a Aloise Jiráska. Tak se vydám přes hory Jiráskovou stezkou, je to asi tak 120 kilometrů.
Šlapu po asfaltu ulicí Boženy Němcové, pak je Bezručova, Čechova... Je to skoro k vzteku: člověk už se jednou urve z redakce od všech těch písmenek, a všude pořád samí literáti.
Stoupám do kopců a těším se, kdy skončí asfalt, pak už na hřebenu projdu kolem Jiráskovy chaty. Chata vznikla už koncem devatenáctého století, pro Mistra byla však přestavěna a jemu „zasvěcena“ k jeho sedmdesátce v roce 1921. Dne 9. července toho roku se sem vydaly tisíce lidí, nadšených Mistrových čtenářů. A nejenže se sem ve vedru plahočili, ale vlekli kameny a cihly, drobotina prý tahala v šátcích alespoň kamínky. Kdo před sebou do kopce nějaký ten balvan nevalil, mohl se vykoupit drobnou částkou. A devadesát tisíc na přestavbu staré turistické chajdy v místo důstojné rekreace velikána bylo v kapse.
Teď je chata ovšem zavřená. Zezdola žhnou ztlumená světla Náchoda, jak obrovský řeřavý uhlík. Padám pod strom.
Ráno mě vzbudí hřmot, dusot kopyt, aha, půl metru kolem mě projde černý býk, stádo za ním. Zalehl jsem kousek od ohradníku. Zřejmě byl tedy pod proudem. Stádo se valí do údolí. Pořád vím, kde jsem i kdo jsem, a teď mi to nijak nevadí. Mám důležitější starosti: jako třeba najít cestu a vodu.
Stezka vede žárem, vlní se po kopcích, mezi skalami, pořád ten asfalt, tak se stočím po žluté na Českou Čermnou a dál, kolem bunkrů, na ty první vylezu. Pak ale následuje dobrošovská pevnost, palebné sruby, to jsou už ohromné stavby. V Orlických horách se staly součástí krajiny.
Šel jsem na Čermnou, ale došel do Nového Hrádku. Je dusno. Na náměstíčku stojí kolotoč, na vratech kostela je zrezivělým napínáčkem přibodnutý papírek: ...a nepředstavujme si, že starost je záslužnější než radost!!, podepsán Soren Kierkegaard. Prší, vběhnu do hospody, koupím kofolu a do pet lahve natáčím tak dva litry vody. Jdu a ten déšť je nanejvýš příjemný.
Buch! Buch! To letí ptáček Dál podél polské hranice divukrásnou rezervací Bukačka, pořád po asfaltu, hrome! Vedro. A stoupám na Šerlich. Bývalo to prý hnízdo pašeráků. Od roku 1925 Masarykova turistická chata, čtu na zdi. Uvnitř to vypadá tak na rok 1975. Je obsazeno. Někdo si tu suší tepláky, vaří párky, nabízejí kofolu a tatranky, po výstupu prostě ráj. Vody mi dají, kolik chci. Kus od chaty strčím ruku do Polska, co to udělá. Nic.
Někde v polských rašeliništích Czarne Bagno vyvěrá Divoká Orlice. Pak už potmě stoupám ještě asi pět kilometrů až na Velkou Deštnou. Na cestě jsem za celý den nepotkal nikoho. Nechci to měnit, tak obcházím strašidelný domeček, spíš boudu pod vrcholem Deštné. Její velká okna se lesknou, slyším rány, jako by do nich něco zevnitř naráželo. Buch! Buch! Buch!
Pod vrcholem končí asfaltka, stoupám dnem rokle. Nahoře je rozhledna sbitá z kůlů. V houští zuří válka komárů a světlušek; anebo se tu spolu páří či co. Snad kvůli komárům usínání i probouzení proběhlo bez psychických příhod. Škoda!
Na vrcholku rozhledny půl ešusu kafe a pět, šest cigaret. Vychází slunce. A po čase žhne. Velká Deštná je vrchol Orlických hor, jsem na špičce. Jako námořník na stěžni. Vodu, protože dál na hřebenech žádná není, chladím v písku v houští.
Zas míjím domek a do těch oken zas něco buší. Už to ale nezní tak silně. Buch! Na dřevěné podlaze leží dva mrtví ptáčci.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Třetí kolem mě proletí a zas: buch! Vrazí do skla. Je uštvaný, tak ho hned chytím. Venku letí cikcak, za chvíli se ale zvedne nad stromy. A letí. Připadám si náramně. Cílem další cesty po hřebeni je Kunštátská kaple, dávné poutní místo, ochrana před zlými mocnostmi.
Kolo si žádá prostor. Já polštářek Stále Jiráskova stezka, pořád asfalt. Šlapu tak hodinku, vtom kolem mě proletí první cyklista. A pak další a další. Chápu, cesta je tu pro kolo jako stvořená. Kdybych to byl býval věděl, jistě bych si přinesl svůj vlastní stroj.
Musím uskočit, za mnou supí do svahu auťák, vleče přívěs, na něm je připevněno spoustu bicyklů. Za ním jede autobus, plný sportovců v křiklavě barevných oblečcích s ufonskými helmami. Šlapu a sleduju, jak celá ta vozba na vrcholu zastaví, snášejí kola, sedají na ně, to musí mít secvičené! A teď se zas řítí dolů, kolem mě.
Mám perfektní nápad a šlapu teď lesem, není tu žádná stezka, ale alespoň teď nepřekážím na té Jiráskově. Pár dobrodruhů z cyklistického autobusu ale napadlo to samé. Řítí se teď proti mně! Skáču zpátky na asfalt, o kousek mě teď míjí zas ten auťák s přívěsem, autobus hned za ním. Chápu, bikeři sem museli uniknout kvůli arogantním automobilistům; mizím v lese, než se přeženou. Kdoví, kolikrát popojedou tam a zase zpátky.
Brzy ve stínu smrků klesám. Chvíli jen tak ležím, trapně znaven, hlavu na svém polštářku. Ten na cestách potřebuju. Ve chvílích oddechu totiž čtu recenzní výtisky. Jsou to samé prozaické klenoty, tak abych neomdlel slastí, je lepší se o něco opřít. V šíleném vedru črtám poznámky k budoucím recenzím. Dočtete se na stránkách LN!
Stezka se dere nahoru dolů po svazích, kolem skal, pak asi dvě hodiny rašeliništěm, proto tu není asfalt, takhle má cesta vypadat. Odpoledne dojdu ke Kunštátské kapli. Z kroniky vydané 1940 v Lanškrouně jsem si opsal: „Dnes je tato část hřebene zarostlá nízkými jehličnany, bažinatá a pokrytá mnoha jezírky a tůněmi. Nezpívají tu žádní ptáci. Nezvyklé ticho panuje v tomto pochmurném koutu hor...“
Pořád to takhle vypadá. Přibylo jen pár řopíků v okolí. Jezírka vysušila vedra, jsou to bahnité louže. Sundávám boty, strkám nohy do louže. Ty boty! Ze všech těch outdoorových obchodů nepotřebuju nic. Kudla je stejně nejlepší ta nejobyčejnější, ešus též. Šmarjá, co vymyslet na lžíci? Místo holí za pár tisíc postačí klacek. V pustinách Baffinova ostrova či na poušti Kalahari by se outdoorová výbava jistě osvědčila, co ale se všemi těmi „materiály vyzkoušenými v kosmu“ v ladovské krajině?
Jen jednu věc jsem si marnivě pořídil, totiž ty boty. Tak drahé, že jednu mi koupila matka a druhou manželka. Ano, mají tu speciální kostru uvnitř, jsou to takzvané trekové boty. V terénu báječné, kostra drží nohu. Ale koho by napadlo, že v Orlických pošlape po asfaltu. Jděte k šípku s „novými turistickými technologiemi“! Asfalt-trek, to je ten správný tip pro naše outdoorové vývojáře.
Skaut je nenápadný. Upír ho neuvidí Kaple, před kterou konečně stojím, byla prý postavena kolem roku 1830 pro ochranu pocestných na pustém místě, kde se dařilo zlým mocnostem. Byla nesčetněkrát zničena a vyloupena. Přesto se tu konaly tisícihlavé pouti. Dnes je skromný příbytek Ducha svatého vysvěcen Dominikem Dukou a ještě zabezpečen mříží proti idiotům. Všude květiny a svíčky. A Pieta. Před deštěm se tu už ale neschováte. Ta krásná cesta rašeliništěm – přes Komáří vrch a Anenský vrch už zas po asfaltu! – vede do Černého dolu. K proslavené pevnosti Hanička.
V noci přišla bouřka s deštěm. A viděl jsem upíry. Jistě to byli příbuzní těch týpků ze Stmívání. Partička prošla vedle mě. Jejich trička plála jasnými barvami, bundy i kalhoty „z právě odtajněných vojenských materiálů ze speciálních vláken“ pableskovaly do noci. Krky upírů byly ověšené buzolami, pouzdry na mapy, dalekohledy a svítilnami, klapali holemi, svítili si čelovkami, vypadalo to jak provádění outdoor testu. Byli to ale upíři, ty lze poznat snadno. (Byl jsem již polovysátý komáry, proto mě neucítili. A také mě neviděli. Když spím v lese, podobám se temné hroudě. Oni vidět byli.)
Robert Baden-Powell stejně jako Jaroslav Foglar učil, že v lese má být člověk nenápadný. Je to jeho ochrana i úcta ke zvěři. V lese máš vidět, ale ne být viděn, zní zákon. Lze pochopit, že ztracence v Alpách či trosečníka v oceánu je snadnější spatřit, pokud má třeba červenou bundu. V českém lese to ale s barvami přehánějí výhradně upíři.
Alespoň jsem se díky nim dostal k Haničce. Na úprku před tou bandou jsem totiž vrazil hlavou do jednoho z „řopíků“. Těch je tu spousta, vinou se k Matce českých bunkrů jak štěňátka hledající mateřský prs. Probudil jsem se před ní.
Zvoní zrady zvon, hraje amplion Ani zde okamžik vytržení nenastal, vždyť vzduchem vířila hudba. Kutálka. Z amplionů. Kolem Haničky se odehrávala lidová slavnost.
Betonová pevnost se skládá z celkem šesti tvrzí. Na obhlídku podzemí lákají dívky v khaki tričkách. Je tu také spousta chlapíků v maskáčích. Jeden třímá transparent: „Za obnovu fyzické bunkrologie, pryč s kancelářským stolem!“ U vchodu do pevnosti je stánek s párky a pivem, obléhá ho houfec turistů, mnozí též v maskáčovém odění. Po cestě další skupinky výletníků. Před vchodem do Haničky jsou tanky, kanony. Také dřevěné stoly, obsypané drobotinou. Kluci i holky, většinou v maličkých maskáčích, se cpou nanuky.
A hudba hraje.
A v ten okamžik mám vidění.
Před očima mi vyvstal muž v uniformě, přes rameno zelený chlebník. Zády je opřený o bunkr, oči má vytřeštěné, má prostřelené srdce. Už vím. Fotka je z října 1938. Bunkr byl předán wehrmachtu. A tenhle voják byl proti a zastřelil se.
Aha. Ty stovky mužů z českých zemí, navlékající maskáčovinu a trávící svůj čas záchranou některého z těch tisícovek pohraničních bunkrů, jsou zcela jistě mystičtí duchovní válečníci. Snad do nich vešlo něco z odbojné jiskry několika vojínů a poddůstojníků, kteří za oněch proklatých dnů zvolili raději smrt, než aby své pevnosti vydali. Nemluvě o odvážlivcích, kteří volili krkolomnou cestu do některé ze zahraničních armád.
Takže všechny ty manévry, které pořádají kluby vojenské historie, jejichž členy jsou bělovlasí kmeti, muži v nejlepších letech i mladíčci ve svých prvních uniformách, jsou posvátným dědictvím československých bojových tradic. Jsme připraveni! Anebo je tahle činnost karikatura, zrůdný paskvil, výsměch všem obětem?
Ale ne. V obnově a údržbě opevnění, která je činností dobrovolnickou, čili opravdu lidovou, je prokazatelně tolik energie a času a peněz a tvrdé práce, že legrácky si z toho může dělat jen nenapravitelný cynik. To marně budované a nepříteli předané opevnění současníkům už dávno přirostlo k srdci.
Nejdřív Hitler a pak Kovošrot Kluci tu odrecitují počet i výzbroj nejbližších bunkrů, kdosi mi trpělivě vysvětluje systém odvětrávání podzemí, myslím, že mezi „bunkráky“, jak si sami říkají, panuje na každý ten opravený a zachovaný bunkr hrdost, jak na kdysi znovu vybudované Národní divadlo.
A legendy k jednotlivým pevnostem připomínají historii leckterých kostelíků. Pokus vyhodit do vzduchu, poté sklad brambor, zákaz vstupu, skládka… Po debatě s bunkráky mám pocit, že tady v Orlických horách je ještě víc než Hitler nenáviděn národní podnik Kovošrot. Ten tu totiž v letech 1954–1958 bral z pevností kov a hlavně vytrhával pancéřové zvony. Bunkrologové spraví ledacos, ale pancéřové zvony? Ty fakt ničím nenahradíš! vysvětluje chlapík v khaki.
Jdu ke stánku kouknout, zda by mi něco z „vojenských devocionálií“, pevnostních suvenýrů a „military komponentů“ stálo za schmátnutí. Za symbolických 99 korun kupuju repliku vojenského chlebníku z roku 1938. Patrony v něm asi nosit nebudu, chlebník ale sedí a nevlaje, drží a nepadá, což jsou staré trampské termíny. Kdepak, lepší chlebník jsem v životě neměl.
Trekking, biking, asfalting, bing, bing Jiráskova stezka/ asfaltová přezka, nadávám zas za pochodu. No jo, jít po trávě či lesem, cestou vymletou jarními přívaly či polňačkou se alespoň v téhle části Orlických hor stává exotikou. Terénem jdete tak půl kilometru, nejčastěji mezi vesnicemi. Tam, kde ale začínají domy, je už vyasfaltováno. Co na to Václav Cílek? Co na to asfaltová lobby? A místní?
Ptal jsem se traktoristů, dam, které se činily na zahrádkách, a chlapíků různě po vesnických hospodách. Všichni asfaltové pásy berou, jsou na ně celkem hrdí. A pan Jansa, jehož sídlo jsem slíbil neprozradit, mi dokonce vysvětlil, kolik ho stálo, „aby to asfalťácí ohli“ sto metrů k jeho garáži.
Asfalt je jistota, že horské vsi, které byly stovky let v tuhých zimách odříznuté a které něco podobného trochu překvapivě čekalo i při nedávných sněhových kalamitách, jsou už navždy spojené se zbytkem světa. No jo, ale pražský panáček by rád kráčel polní cestou! Hahaha!
Velké Petrovice. Horská obec u hranic s Polskem, kdysi prý bída s nouzí, dřevaři a pašeráci, dodnes jen 150 duší. Ale zřejmě si tu řekli: Ať nám bída políbí pr…!, vykasali si rukávy a dnes je to jedno z turistických center, vzorová obec, co se týče využití vůkolních přírodních krás.
Pro mnohé jsou dnes Velké Petrovice vsí hodnou následování. Co se tu stalo? Místa autenticity, místa, kde lidé žili a pracovali víceméně podobně stovky let, se přetvářejí v zaměnitelné zóny odpočinku, pardon, relaxu.
A pokud by se dnes právě do Velkých Petrovic vydal takový Bohumil Hrabal, asi by pozměnil svou charakteristiku střední Evropy. Prý ji bezpečně rozeznával dle omšelých, často secesních nádražíček.
Dnes se ale střední Evropa pozná podle toho, že na místech, kde před deseti či patnácti lety obraceli seno, dnes na návsi prodávají italskou zmrzlinu, půjčují inlajny, mají prima bike rental, procházce do kopce říkají trekking, provozují letní snowtubing (jako třeba v Petrovicích), a bude-li poptávka, zavedou vedle paraglidingu třeba i waterboarding.
A tam, kde tahle zóna končí, začíná Evropa východní.
Já, starodávný pán Právě ve Velkých Petrovicích, na konci cesty Orlickými horami, jsem zas zažil svůj okamžik vytržení. Ne v lese, ale v hospodě. Tedy spíše restauraci. S vyhlídkovou terasou. Hned jak jsem vešel, napadlo mě, že se mnou asi něco nebude v pořádku. Obě servírky si mě obezřetně prohlížely a co prý tu chci.
Hned mi to došlo: vždyť kdo to vešel? Odrbaný, neholený, poštípaný chlapík, který spí někde venku, což se pozná podle trávy ve vlasech, s batohem na zádech, nějak moc uprášený a ušlý, tohle všechno je dnes už přece anachronismus.
Kofolu mi ale dali, tak rozkládám mapu a říkám si, že Orlické hory jsou sice stále krásné, ale holt už je tu moc asfaltu a moc všeho, takže kam příště? Góry Stolowe se to jmenuje hned za polskými hranicemi. Anebo raději až Bílé Karpaty, uvidíme.
***
Vyrazil jsem do Orlických hor, protože se mi líbí to jméno. Mládež je pod dohledem v táborech u řek a rybníků. Mám naději, že nahoře nebudou davy. Šmarjá, co vymyslet na lžíci? Místo holí za pár tisíc postačí klacek. V pustinách Baffinova ostrova či na poušti Kalahari by se outdoorová výbava osvědčila, co ale se všemi těmi „materiály vyzkoušenými v kosmu“ v ladovské krajině?
Bohumil Hrabal rozpoznával střední Evropu dle omšelých, secesních nádražíček. Dnes se střední Evropa pozná podle toho, že tam, kde před deseti lety obraceli seno, dnes na návsi prodávají italskou zmrzlinu a půjčují inlajny.
Za symbolických 99 korun kupuju repliku vojenského chlebníku z roku 1938. Patrony v něm nosit nebudu, chlebník ale sedí a nevlaje, drží a nepadá, což jsou staré trampské termíny. Kdepak, lepší chlebník jsem v životě neměl.
O autorovi| JÁCHYM TOPOL, Autor (1962) je redaktorem kulturní rubriky Lidových novin
