Seriál Impresionisté, který začala v noci na pondělí uvádět ČT 1, jde správným směrem, ale uvízl na půl cesty. Je jisté, že školometské dokumenty o umění, v nichž pan znalec prochází galerií a s ukazovátkem v ruce zasvěceně komentuje vystavená díla, jsou minulostí; například produkce kanálu Discovery Channel stávající formáty dokumentárních filmů aktualizuje dlouhodobě. Impresionisté, „vycházející z dobové korespondence, zápisků a rozhovorů“, půldruhého století starou revoluci v malířství inscenují přímo před kamerou. Odrážejí se od novinářského rozhovoru se zestárlým Monetem, ponořeným až po uši mezi své lekníny, a skáčou do formativních let nového směru v 60. letech 19. století. Takový přístup sice umožňuje rozehrát přímo před divákem klíčové události, jako byl Salon odmítnutých v květnu 1863, a nechává ho nahlédnout přímo do autorských „kuchyní“, v nichž teprve vznikají díla kalibru Snídaně v trávě nebo Olympie, ale zároveň vede k edukativní zkratkovitosti, již paroduje film Jára Cimrman ležící, spící: zatímco v něm se elita českého obrození potkává na každém rohu, v Impresionistech na sebe klíčové události navazují tak hladce, jako by se celé hnutí zformovalo přes víkend. A těžko říct, zda zbylé dva díly ukážou, že impresionismus se stejně jako jiné druhdy novátorské směry zvrhl ve střední proud a později v manýru, bez níž se dnes neobejde kdejaký mazal na Karlově mostě. Kouzlem nechtěného na francouzské malíře navázal další dokument, nazvaný prostě Beck. Mapoval tvůrčí dráhu stejnojmenného amerického hudebníka, který chtěl jen brnkat na kytaru, ale nemohl: znal už Beatles a Kraftwerk, a tak by v jeho podání country odrhovačky nebyly „čisté“. Musel proto vyrazit jinudy. Zkusil folkové písničky spojit s breakbeatovými rytmy, za šest hodin to nahrál a na světě byl hit Loser, jenž v roce 1994 pobláznil hitparády. Vzbudil vlnu míchání každého stylu s každým, v níž se Beck sám málem utopil.
Film o něm je pohledem do zákulisí příběhu o klukovi s kytarou, co se srazil se slávou, ale vybruslil z toho a pořád si dokáže udržet kreativní kontrolu. Kdysi svým novátorstvím protrhl přehradu a pomohl vytvořit aktuální střední proud; aby tedy v dnešní době zněl aspoň trochu podvratně, musí znít jako zestárlé hvězdy Prince nebo Gap Band. Pokud se mu nechce jít malovat lekníny.
A jestli jsem tu před týdnem doporučoval Občana Kanea, příklad možná nejbenevolentnějšího přístupu velkých studií k autorské tvorbě, v retrospektivě filmů Orsona Wellese nás dnes v noci na ČT 2 čeká naopak ukázka jednoho z největších masakrů kreativního vyjádření studiem. Skvělí Ambersonové se ve Wellesově původní představě mohli zařadit mezi velké americké filmové tragédie, někam mezi legendární Chamtivost Ericha von Stroheima a aktuální Až na krev. Místo toho dnes existuje pouze tahle producenty vykastrovaná a happy endem ochucená verze. I tak stojí za vidění, hlavně z pietních důvodů.
Co za vidění stálo bez výhrad, bylo pět let staré komorní drama Konec dětství v úterý večer na ČT 1. Emile Hirsch v roli citlivého kluka dospívajícího v hrubiánském prostředí v něm poprvé ukázal, že by mohl být „rebelem bez příčiny“ nové hollywoodské generace. Pokud ho ovšem sláva nezabije tak brzo jako jiné mladé naděje.
