Kritické zhodnocení v denním tisku si vyslouží kdejaká kulturní akce, takže - přestože vám každá agentura na výzkum čtenářské spokojenosti zaručí, že čtenářsky nejoblíbenější jsou texty o událostech, které mohou čtenáři s recenzentem sdílet - se každý den dočtete o tom, jaké vlastně bylo to konceptuální divadelní představení, v němž se herci polévali menstruační krví, tudíž by na něj žádný člověk nikdy nešel, dokonce ani v tom případě, že by se zrovna neodehrávalo v areálu bývalé slévárny kdesi v srdci Kladska. Filmy, na které přijdou dva tisíce diváků (či mnohem méně - jeden z filmů Karla Vachka byl široce recenzován a ve filmové ročence se u něj v kolonce „Počet diváků za rok“ zaskvěla číslice 42), divadelní představení hraná v malých sálcích a cédéčka, která stejně nikdo nekupuje a dnes už ani nestahuje, neboť všichni už mají staženo. Jak by o většině v médiích recenzovaných akcí řekl Jiří Paroubek: „Kdo z vás to zná.“ Jsem už léta příznivcem recenzování jevů nekulturní povahy s nadstandardně širokým obecenstvem -v druhé polovině devadesátých let jsem každoročně recenzoval podzim, před časem jsem experimentoval s texty v oboru kritiky jogurtů a věřte mi nebo ne, mé názory na zdravotnictví, úroveň veřejných služeb a práci kadeřnic mají své spokojené obecenstvo (mimochodem - jistě větší než zmíněný film Karla Vachka), ačkoliv nejsou publikovány tiskem. Nemělo by být tedy velkým překvapením, když dnes, po vzrušeném dni plném vyplňování formulářů, zrecenzuji svou cestu po českých úřadech u příležitosti změny trvalého bydliště. Byl to totiž zážitek zcela srovnatelný s výstavami konceptuálního umění. Vždyť čím se liší pouť za razítky, při níž procházíte od jednoho pracoviště ke druhému, od putování galerií moderního umění, v níž se umělcem připravená cesta stává „strojem na myšlenku“ a na zážitek, v níž jste konfrontování s jednotlivými exponáty, které ve vás vytváří nejrůznější emoce. V případě úřadů jsou to jmenovitě „vztek“, „dezorientace“, „bolest za krkem“, „úleva“ a „vděk“.
Nutno říci, že konceptuální projekt „změna trvalého bydliště na Prahu 1“ je nesmírně sofistikovaný. Začíná v kulise civilizace, nedaleko Václavského náměstí, v budově, jež kombinuje staré („no copak nevíte, že ste si měl přinýst taky výpis z katastru?“) s moderním („Přejete si výpis z katastru? Ale samozřejmě, bude to jen půl minuty...“), ale pak vás zavede do divočiny okraje Prahy, v níž se návštěvník pokouší najít místo, kde vymění poznávací značky jeho auta, a je plánovitě a systematicky maten neexistencí jakýchkoli orientačních tabulek, střetává se s úředníkem autistou z jiného odboru, než jaký potřebuje (všimněte si té jemnosti - auta a autista), který s ním komunikuje, aniž by mu aspoň jednou pohlédl do očí, je posílán od čerta k ďáblu, až nakonec vejde do expozice, která na první pohled vypadá jako moderní úřadový ráj se svítícími červenými čísly v pořadí a sympatickými úřednicemi, dokud nezjistí, že všechna ta pohodlná křesílka s praktickými stolečky, na něž je možno si odložit své staré poznávací značky, jsou všechna rafinovaně natočena v úhlu devadesáti stupňů od informační tabule, takže po půl hodině jejího hypnotizování má v háji krční páteř, a že pro zdejší úřednice je papír velikosti A4, popsaný písmem o velikost 18 pt, „cedule jako kráva“. Když si pak opět v budově mateřského úřadu vyzvedává parkovací kartu, cítí návštěvník úlevu, vděk a ani si neuvědomí, že právě věnoval celý den vyřizování pitomosti, kterou by v jednadvacátém století měl vyřešit jeden e-mail...
