Které způsoby zabíjení zvířat jsou opravdu humánní a při kterých trpí? „Zvířecí gilotina“ vypadá jako mučící nástroj, ale mozek v hlavě oddělené od těla ztrácí vědomí během několika sekund a zhruba po minutě jsou nervové buňky mozku definitivně mrtvé. Na první pohled podstatně humánnější zabíjení zvířat oxidem uhličitým má za následek děsivou smrt.
Vlna smrti Gilotinu nechali sestrojit „otcové“ francouzské revoluce původně k popravám svých odpůrců. (Více viz text Demokracie na popravišti.) V zemi galského kohouta se používala až do roku 1981. Do dnešních dní přežila zmenšená verze gilotiny ve vědeckých laboratořích. Biologové ji někdy používají k usmrcení zvířat nebo ptáků.
Jakkoli se vědci snaží omezit počty zvířat použitých k experimentům i jejich utrpení, čas od času se nevyhnou tomu, že musí pokusného tvora zabít. Často se pro tento účel používají různé plyny nebo předávkování anestetiky. V některých experimentech ale může plyn či lék ovlivnit výsledky vyšetření tkání zvířete. A pak přichází ke slovu „myší gilotina“, která bleskově oddělí hlavu od trupu.
O tom, nakolik je takové usmrcení zvířete humánní, se vedou i mezi vědci dlouhé diskuse. Nizozemští biologové pod vedením Clementiny van Rijnové z univerzity v Nijmegenu se proto rozhodli ověřit, co zvířata po oddělení hlavy od trupu čili dekapitaci vnímají.
Vědci sledovali aktivitu mozku laboratorních potkanů před dekapitací, v jejím průběhu i po ní. Pro laboratorní „popravu“ použili potkany při plném vědomí i potkany „uspané“ anestetiky. Před „popravou“ byla aktivita mozku uspaných zvířat výrazně nižší. Během pouhých čtyř sekund po odseknutí hlavy došlo k prudkému poklesu aktivity mozku.
Tato snížená aktivita se překvapivě nelišila u uspaných a bdících potkanů. Vědci proto nevylučují, že uspaného potkana poprava na kratičkou chvilku „probudí“. V mozku bdícího potkana dojde zhruba po padesáti sekundách k „poslední křeči“ nervových buněk. Neurony se vzepnou ke kratičkému, ale znatelnému nárůstu aktivity.
U potkanů, kteří byli před popravou uspáni, se tato „poslední křeč“ dostaví s půlminutovým zpožděním. Clementine van Rijnová a její kolegové považují právě tento poslední záchvěv aktivity mozku za definitivní hranici mezi životem a smrtí. Jde o projev masového odumírání nervových buněk.
Autoři studie zveřejněné ve vědeckém časopise PLoS ONE jsou přesvědčeni, že zvíře po oddělení hlavy od těla ztratí vědomí během několika málo sekund. Jde tedy o rychlou smrt, při které zvíře netrpí. Definitivní smrt mozku nastává zhruba po minutě. Pokud je zvíře před usmrcením uspáno, vzdoruje jeho mozek smrti asi o půl minuty déle.
„Vlna smrti“, jež je neklamným projevem definitivního zániku mozkových buněk, se zdá důležitá i pro humánní medicínu. Například pro odběr orgánů pro transplantaci je velmi důležité určit přesně a spolehlivě okamžik, kdy dárce zemřel.
Clementine van Rijnová je přesvědčena, že „vlna smrti“ by mohla posloužit lékařům při tomto nelehkém úkolu jako určité vodítko.
Milosrdný plyn?
Diskuse o tom, jaké způsoby usmrcení laboratorních zvířat jsou humánní, mají dlouhou historii. Promítají se i do podstatně prozaičtějších aktivit, jako jsou například porážky hospodářských zvířat na jatkách. Vývoj v praxi vždy nereflektuje vědecké poznání. Laboratorní myši zabíjeli vědci velmi dlouho tzv. dislokací krční páteře. Při tom se jedním pohybem zvířeti zlomí spojení mezi lebkou a páteří a přeruší se mícha. Smrt je stejně rychlá, jako při setnutí myši gilotinou. V obou případech ale musí vzít vědec zvíře do ruky a usmrtit ho vlastnoručně. Pro mnoho lidí to není příjemná procedura. Navíc vyžaduje i určitý cvik.
Výrazně jednodušší a na první pohled humánnější se zdá uspat zvířata v nádobě, do které se napustí oxid uhličitý. Procedura probíhá bez zásahu lidské ruky a není nijak zvlášť drahá. Koncentrace oxidu uhličitého v nádobě stoupá pozvolna, protože se předpokládá, že tak zvíře méně trpí. Při prudkém zvýšení koncentrace plynu se oxid uhličitý rozpouští ve sliznicích, proměňuje se tam na kyselinu uhličitou a ta pak bolestivě leptá tkáně. Při mírném vzestupu koncentrace oxidu uhličitého plyn zvíře uspí. Spící myš či potkan se pak udusí, protože v atmosféře plné oxidu uhličitého se jim nedostává kyslíku.
Děs z udušení Usmrcení oxidem uhličitým je považováno za bezbolestné a šetrné. To mu otevřelo cestu i k chovatelům hospodářských zvířat a provozovatelům jatek. Při tradiční porážce na jatkách bylo prase nejprve omráčeno silným elektrickým šokem a následně bylo usmrceno proříznutím krčních tepen. Dnes se omračování elektrickým proudem nahrazuje „myší procedurou“, při které jsou vepři „namočeni“ do bazénu s oxidem uhličitým. Řada odborníků je však vůči humánnosti smrti v oxidu uhličitém silně skeptická. Už v roce 2005 vyzvala European Food Safety Authority (EFSA) k tomu, aby bylo zabíjení zvířat oxidem uhličitým co nejdříve zrušeno. Nestalo se. Při porážkách drůbeže sice dostává přednost argon, ale prasata se omračují oxidem uhličitým dál. O myších, potkanech, křečcích a dalších laboratorních zvířatech nemluvě.
Studie týmu amerických vědců vedených Johnem Wemmiem z University of Iowa, která vyšla před rokem v prestižním vědeckém časopise Cell, podezření z nehumánního zabíjení oxidem uhličitým potvrdila. Vědci prokázali, že vzestup koncentrací oxidu uhličitého v mozku aktivuje nervové buňky v amygdale. Tato část mozku je zodpovědná za vznik našich děsů, hrůz a nočních můr. Právě tam sídlí v našem mozku strach. Aktivace centra strachu oxidem uhličitým má celkem logický důvod. Nutí nás, abychom v případě vzestupu koncentrace tohoto plynu v našem těle podnikli možné i nemožné a nadechli se čerstvého vzduchu. Je to pojistka proti udušení. Není pochyb o tom, že myši vystavené účinkům oxidu uhličitého prožívají kvůli této „bezpečnostní“ aktivaci neuronů amygdaly panický strach. Stejně tak trpí i porážená prasata.
***
Badatelé se občas nevyhnou tomu, že musí pokusné zvíře zabít. Badatelé se občas nevyhnou tomu, že musí pokusné zvíře zabít. Používají různé plyny, léky a nyní stále více uplatňují „myší gilotinu“, Používají různé plyny, léky, elektrický výboj nebo „myší gilotinu“, která bleskově oddělí hlavu od trupu. Nakolik je takové která bleskově oddělí hlavu od trupu. Nakolik je takové usmrcení humánní, o tom se vedou velké diskuse. usmrcení humánní, o tom se vedou velké diskuse.
Laboratorní potkany dříve zabíjeli vědci tzv. dislokací krční páteře, při té se jedním pohybem zvířeti zlomí spojení mezi lebkou a páteří a přeruší se mícha. Smrt je stejně rychlá jako při setnutí myší gilotinou.
Tým Clementiny van Rijnové z univerzity v Nijmegenu se rozhodl ověřit, co zvířata po oddělení hlavy od trupu čili dekapitaci vnímají. Sledovali aktivitu mozku laboratorních potkanů před dekapitací, v jejím průběhu i po ní.
Jednodušší a na první pohled humánnější se zdá uspat zvíře v nádobě s oxidem uhličitým nebo éterem. Řada odborníků je však vůči humánnosti tohoto postupu silně skeptická.
O autorovi| JAROSLAV PETR, Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi
