Byla však ve skutečnosti tato práva porušena a jak byla porušena? To jsme se z odůvodnění nálezu Ústavního soudu nedozvěděli. Jakým způsobem byl porušen jednací řád? Jakým způsobem bylo porušeno právo opozičních poslanců účastnit se na rozpravě? Ústavní soud se pokusil tvrdit, že opozice neměla dostatek možností „slyšet všechny strany“, a to bez ohledu na to, že normální postup zákona v Poslanecké sněmovně znemožnila sama několika obstrukcemi. Opoziční menšina podle zpravodajky Ústavního soudu nemohla před veřejností dostatečně „artikulovat“ své názory, nemohla předložit své alternativy. A to bez ohledu na to, že se opozice při rozpravě o témže bodu zasloužila o přerušení jednání.
Nepovolaný rozhodčí Ústavní soud nepochopil, že tím, že se zabývá návrhem na zrušení tohoto zákona, se dostal mezi mantinely hřiště určeného pro oblíbené procedurální hrátky (které jsou pravidlem ve všech demokratických parlamentech, které fungují méně než 200 let). Opozice počítala jak s tím, že zablokuje řádné jednání, tak s tím, že koalice překoná její obstrukce legislativní nouzí. Jednalo se do značné míry o mediální hru. Tím, že je Ústavní soud ochoten rozhodovat mezi vládní většinou a opozicí, stal se rozhodčím, který k tomu není oprávněn a který k tomu ani není povolán. Zpravodajka Ústavního soudu JUDr. Eliška Wagnerová v odůvodnění konstatovala výslovně to, že Poslanecká sněmovna má při regulaci i při výkladu svých postupů širokou autonomii. Dále konstatovala, že zákon musí být následkem parlamentní „deliberace“. Paní zpravodajka tím chtěla vyjádřit, že politické strany mají mít možnost, aby byl zákon řádně projednán a aby se parlament rozhodl se znalostí věci. Bohužel toto rozhodnutí Ústavního soudu znemožňuje nadále jakoukoli procedurální autonomii, a dokonce i parlamentní deliberaci. Po tomto rozhodnutí už zákony nebudou výsledkem parlamentní „deliberace“, ale do stále větší míry výsledkem arbitrárního posouzení Ústavního soudu. Ústavní soud bude určovat, kdy může být legislativní proces zkrácen kvůli hrozícím hospodářským škodám, a bude určovat i přípustnou výši potencionální škody včetně jejího odrazu v ratingu. Ústavní soud bude určovat, kdy bude možno zkrátit parlamentní rozpravu. Ústavní soud už bude napříště rozhodovat, jak má vypadat jednací řád komor parlamentu. Ústavní soud bude rozsuzovat, které okolnosti mohou vést ke kratšímu legislativnímu procesu a které nikoliv. Pravděpodobně to bude možné jen u přírodních katastrof, jejichž závažnost bude Ústavní soud rovněž oceňovat, jak výslovně paní zpravodajka zdůraznila. Rozhodnutí dále posílilo pozice Ústavního soudu, nikoliv postavení opozice. Paní zpravodajka v odůvodnění rozhodnutí konstatuje, že základním principem parlamentního rozhodování je princip pluralismu. Je smutné, že sám Ústavní soud tento princip vyložil tak, že politický pluralismus svým aktivistickým rozhodnutím narušil, a to nikoliv snad ve prospěch opozičních parlamentních stran a jejich parlamentních práv, ale ve prospěch Ústavního soudu samotného.
Kromě toho Ústavní soud navodil situaci, kdy jím chráněný „nerušený výkon parlamentních práv“ opozičních poslanců povede k ještě větší neakceschopnosti Poslanecké sněmovny a k neschopnosti vlády cokoli prosadit. Přitom neakceschopnost parlamentní většiny a nedostatečná možnost vlády ovládat či alespoň ovlivnit harmonogram a pořad jednání dolní komory je už dnes ve srovnání s běžnými západoevropskými parlamenty mimořádná. Zatímco v německém Spolkovém sněmu určuje parlamentní program vláda, každý zákon má na projednání časově limitovaný úsek a poslanci jsou ve svých projevech omezeni podle toho, kolik členů má jejich politická frakce (často na pár minut nebo nemohou vystoupit vůbec), v české Poslanecké sněmovně trvá jednání až do té doby, než se všichni poslanci (více či méně k věci) vyjádří. Vliv vlády na harmonogram Poslanecké sněmovny je marginální. Racionalizovaný parlamentarismus v České republice byl tímto rozhodnutím Ústavního soudu opět oddálen.
***
Po tomto rozhodnutí už budou zákony do stále větší míry výsledkem arbitrárního posouzení ÚS
O autorovi| JINDŘIŠKA SYLLOVÁ právnička, Autorka je ředitelkou Parlamentního institutu
