Prezidentu Petru Pavlovi pomáhala Eliška Wagnerová vybírat kandidáty na ústavní soudce. Sama tuto pozici na počátku milénia zastávala. Wagnerová se ale podílela i na přerodu českého soudnictví, právo vyučovala a později jej jako senátorka vytvářela. Ve svém pestrém životě se nevěnovala jen právničině. V exilu se živila jako novinářka, květinářka či servírka.
„Eliška Wagnerová se nikdy nesnažila zalíbit mocným. Nesnášela ustrašenost, čecháčkovství, vrabce v hrsti a vzdušné zámky, ale za práva toho posledního z posledních se bila jako lvice,“ připomněl na svém webu Ústavní soud.
Těžká studia a exil
Eliška Wagnerová se narodila 7. září 1948 v Kladně. Kvůli původu – jejího strýce věznili komunisté v Jáchymově – směla zprvu vystudovat jen hutnickou průmyslovku. Na vysněnou chemii musela zapomenout. Až koncem 60. let se mohla zapsat na pražská práva, a to díky anonymním přijímacím testům. Promovala během počínající normalizace.
„Advokacii jsem vnímala jako ostrůvek svobody v jinak už zase nesvobodném státě,“ svěřila se Wagnerová pro Paměť národa. Začínala jako podniková právnička, poté našla místo koncipientky v Lounech a nakonec pracovala v kladenské advokátní poradně. Atmosféra v Československu té doby jí ale přiměla k odchodu z vlasti. V roce 1982 na zájezdu ve Španělsku odešla na autostop a přes Francii zamířila do Německa.
Ve Spolkové republice Německo pracovala v Rádiu Svobodná Evropa jako novinářka a poradkyně pro československé právo. Emigraci označovala za nejtěžší část svého života. „Kdo nějaký čas pobyl v emigraci, už potom není vlastně nikde úplně doma. Protože přerušil tu společně sdílenou historii s lidmi, kteří tady zůstali,“ vysvětlovala Wagnerová.
V polovině roku 1989 se za svým mužem, novinářem Arnoštem Wagnerem, odstěhovala do Kanady. Tam se živila třeba jako servírka nebo květinářka. Seznámila se ale také s členem federálního Ústavního soudu Zdeňkem Kesslerem, jehož nabídka ji pomohla přesvědčit k návratu. Nastoupila u něj do kanceláře předsedy Ústavního soudu jako asistentka, to se psal rok 1993.
Přetváření justice
Wagnerová po návratu do vlasti pokračovala ve studiích, získala politologický doktorát. Právo také vyučovala na univerzitách v Olomouci nebo v Brně. Ve druhé polovině devadesátých let její kariéra začala strmě stoupat.
Prezident Václav Havel ji v roce 1996 jmenoval soudkyní Nejvyššího soudu. „Právo tam ale vykládali tradičně a nezohledňovali hodnoty, které by se do práva měly promítat. Nebyl to tam proto žádný med,“ vzpomínala pro Paměť národa.
O dva roky později se stala na Nejvyšším soudě předsedkyní a mohla začít měnit, co se jí na tamní soudní praxi nelíbilo. Chtěla instituci přiblížit evropským standardům a změnit podle ní neudržitelnou praxi. Zasloužila se třeba o zavedení asistentů soudců. Nařídila také zveřejňovat všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu na jeho webové stránce.
Její rukopis se propsal i do mnohem širšího přetváření české justice. Od roku 2002 působila deset let jako ústavní soudkyně, zároveň zastávala post místopředsedkyně Ústavního soudu. Nikdy nepatřila k lidem „do počtu“, ve srovnání s kolegy uplatnila nejvíce odlišných stanovisek.
Senátorka za Zelené
Přesně v duchu těchto slov podala se skupinou senátorů v roce 2013 žalobu na prezidenta Václava Klause kvůli velezradě. Klausovi tehdy vyčítali novoroční amnestii nebo otálení s podpisem dodatku Evropské sociální charty. Wagnerová tehdy už rok zasedala v Senátu. Mezi voliči v brněnském městském obvodě uspěla coby kandidátka za Stranu zelených.
V květnu 2018 podala trestní oznámení na neznámého pachatele kvůli narušení divadelního představení chorvatského režiséra Olivera Frljiće v brněnském Divadle Husa na provázku Naše násilí, vaše násilí sympatizanty politického hnutí Slušní lidé. „Bylo by velmi znepokojivé, pokud by měl být dán prostor někomu, kdo chce nám ostatním diktovat, jaké divadlo, knihy a filmy smíme sledovat a číst, a jaké nikoliv,“ sdělila tehdy Wagnerová.
Kritika ombudsmana
Po angažmá v Senátu se Wagnerová v roce 2019 ucházela o místo zástupkyně ombudsmana. Na jmenování ji tehdy navrhl současný ministr školství Mikuláš Bek (STAN), v té době senátor. „Je to dobrá nominace. Dokazuje to nejlépe její minulé působení v roli ústavní soudkyně i senátorky,“ řekl k návrhu tehdy Bek. Wagnerová ovšem neuspěla, během březnové volby získala jen 17 hlasů od 175 poslanců a do druhého kola nepostoupila. Zástupkyní veřejného ochránce práv Stanislava Křečka se stala Monika Šimůnková.
Křečka později Wagnerová společně s dalšími právníky kritizovala. Třeba kvůli tomu, že autoritu své funkce využívá pro to, aby šířil osobní dojmy týkající se práv jednotlivců. Dále mu vytýkali, že svá rozhodnutí rozumně nevysvětluje veřejnosti ani médiím, nebo že jeho výroky zpochybňují základ právního státu.
V posledních letech kvůli zdraví Wagnerová na veřejnosti příliš nevystupovala. Odborně ale činná byla. Vedla třeba kolektiv autorů komentáře k Listině základních práv a svobod, na podzim roku 2023 vyšlo jeho druhé vydání. Prezident Petr Pavel si ji vybral do svého poradního týmu v otázkách nominací ústavních soudců. „Česká justice přišla o výraznou osobnost a charakter. Eliška Wagnerová, coby bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu, místopředsedkyně Ústavního soudu a senátorka, zanechala v našem právním systému výraznou stopu. V uplynulých letech jsme se setkávali na konzultačním panelu pro výběr ústavních soudců. Její zkušenosti, boj za lidská práva a celoživotní hledání spravedlnosti budeme nejen zde hluboce postrádat. Bylo mi ctí,“ zavzpomínal na Wagnerovou prezident.