Jak to často bývá, když se setkáte s dílem, které dlouho toužíte uvidět na vlastní oči, jste chvíli jakoby zklamaní: Michelangelova vatikánská Pieta je vlastně docela malé sousoší ztracené v boční kapli obrovského chrámu a teprve za chvíli se rozehřeje svou něžností.
Rembrandtova Noční hlídka se na první pohled jeví jako desítky dalších mistrovských pláten v Rijksmuseum. Stačí však chvíle trpělivosti a rozechvějete se vy sami. Krásná tvář Uty v naumburské katedrále je také patrná lépe na fotografiích, které mohly být provedeny zblízka a v dobrém nasvícení. Ve skutečnosti stojí ve výšce asi dvou metrů na ochozu tak zvaného „kůru zakladatelů“, což je dvanáct postav donátorů chrámu, který je počítán k první gotickým stavbám svého druhu ve střední Evropě. Ona je zcela na kraji, po pravici má svého muže, míšeňského markraběte Ekkeharta II. Je vlastně drobná, odhadem tak metr a půl, zahalená v plášti, který v záhybech halí její postavu, na kterou vy se díváte zdola, takže to nejkrásnější na ní, tedy její tvář, jen odhadujete v mírném přítmí, jež osvětluje světlo procházející vitrážemi. Přijel jsem před pár lety do Naumburgu jen právě kvůli ní, vracel jsem se z knižního veletrhu ve Frankfurtu a schválně si zajel přes Fuldu do Výmaru, kde jsem přestoupil na místní vlak a po hodině dojel sem, do malého města rozkládajícího se na mírném návrší. Už se mírně šeřilo a v katedrále za půl hodiny zavírali. Tu půlhodinu jsem postával před tou nejkrásnější tváří gotiky, na kterou jsem přitom neviděl. Jemné rysy hleděly strnule do padajícího šera. Za chvíli mi jel zase vlak. V Praze jsem už nevěděl, jak o tom vyprávět.
