130 let

Utéct není kam...

Česko

Haruki Murakami mezi zemětřesením v Kóbe a sarinovým útokem v tokijském metru

Haruki Murakami je u nás znám díky již mnoha vydaným románům v nakladatelství Odeon. Za všechny jmenujme Norské dřevo, Kafka na pobřeží, Afterdark nebo Sputnik, má láska. Kniha nazvaná Po otřesech je prvním souborem autorových povídek, který v češtině vychází.

Ačkoliv je Murakami autorem deseti souborů povídek (z nichž Po otřesech je souborem v pořadí devátým), obecně platí, že těžiště spisovatelovy tvorby spočívá v jeho tvorbě románové. Ne díky povídkám, ale díky svým románům si získal autor mezinárodní uznání. Murakami je z těch autorů, kteří čím větší mají prostor k vyprávění, o to více dokážou čtenáře zaujmout příběhem, který úměrně své délce nabývá na literární kvalitě. Jednotlivé povídky v souboru Po otřesech rozhodně nejsou literárně slabé, ale v porovnání s autorovou románovou tvorbou nepůsobí v obecné rovině tak naléhavě. Některé z povídek se zdají být více než dobrou expozicí pro románový příběh. Někdy si doslova přejeme, aby příběh povídky pokračoval, aby se dál někam vyvíjel, abychom mohli dál sdílet osudy vždy nějak zajímavých postav.

Jak z mysli vytěsnit katastrofu Všechny příběhy se odehrávají v únoru roku 1995, v mezidobí dvou tragických událostí, které otřásly Japonskem. První z nich je silné zemětřesení ve městě Kóbe. Druhou je ničivý útok sekty v tokijském metru. Tyto události vytvářejí pozadí jednotlivým příběhům. Tedy nejsou jejich epickým jádrem, nicméně mají - paradoxně - více nebo méně zásadní vliv na chování postav, aniž by si to aktéři jednotlivých povídek v plné míře a v bezprostředním kontextu s tím, co se stalo a co nelze ignorovat, uvědomovali. Oč víc se snaží na výše zmíněné události nemyslet, o to méně se jim to ale daří.

„Nezapínal televizi, pořádně se nepodíval ani do novin. Když přišla řeč na zemětřesení, mlčel jako zařezaný. To pro něj byla minulost, kterou dávno pohřbil. Od chvíle, co absolvoval univerzitu, do toho města víckrát nevkročil. Výjevy zkázy na obrazovce však bolestivě odkrývaly rány, které si v sobě nesl. Veliká, smrtící katastrofa nenápadně, zato však od základů měnila celý jeho život. Cítil se osamělý jako ještě nikdy. Uvědomil si, že mu schází jakékoli kořeny. Nic ho nikam nepoutá.“

Tragické události rovněž určují melancholický ráz povídek. Melancholie jako taková je ovšem pro Murakamiho typická a často přímo odvozená od jeho snahy tematizovat stinné stránky lidského bytí a světa, v němž lidé existují. Murakamimu se často vytýká, že je v tomto ohledu málo „japonský“, ne tak v kontextu s Murakamiho tvorbou povídkovou. Zde je naopak autor podle mínění kritiků víc spjatý s prostředím, z něhož pochází. Možná i díky tomu nejsou jeho povídkové soubory vydávané v tak velkých nákladech v cizojazyčných překladech. Třeba jeho statě, eseje o hudbě, jazzu jsou podle překladatele Tomáše Jurkoviče mimo Japonsko prakticky nepřevoditelné.

Přes výše zmíněné a v podstatě marginální nedostatky stojí soubor povídek Po otřesech jistě za pozornost. Murakami je zde v mnoha ohledech jiný než ve svých románech, ale ještě ve více ohledech je to stále týž autor, který dokáže skloubit metaforickou, intelektuální, mystickou a zároveň v každodenní realitě ukotvenou polohu vyprávění, v němž nechybí téměř detektivní napětí a s ním spojený epický spád s nepředvídatelným a zpravidla i s nejednoznačným rozuzlením.

Haruki Murakami: Po otřesech

Přeložil Tomáš Jurkovič, Odeon, 2010, 151 stran

O autorovi| JAN JUREK, Autor je literární publicista

Regionální mutace| Lidové noviny - Čechy

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás