V posledních letech k nám přicházely myslitelské podněty především z francouzské filozofie. Německo, tradiční země myšlení, jako by zůstávalo v pozadí. Od Německa jsme čekali návrh jiné ontologie, než s jakou jsme se setkávali v koncepcích takzvané poststrukturalistické a postmoderní diskuse, tedy s nekončícím prouděním možných aspektů náhledu, s nedosažitelnou identitou osobnosti a nemožností tematizovat „druhého“. „Metafyzický sen“ německého myšlení (abychom užili výrazu Thomase Manna), nárok vystoupat nad mihotání psychických průběhů ke všeplatnému názoru, zatím nepovstal k novému životu.
Čeští editoři sáhli proto spíše po klasických pracích E. R. Curtia, Emila Staigera a nyní Thomase Manna. Buďme jim vděčni: v esejích Thomase Manna jsou ostatně předznačeny otázky, jež nám myšlení druhé poloviny 20. století nabídlo. Oceňme zároveň nesnadný a vnímavý překlad Jana Hona.
Hledání středu Právě vydaná kniha obsahuje pouze část Mannovy esejistické tvorby, vzácně se však soustředí k tématu, jež se rýsuje už v názvu Konec měšťanské epochy, tedy ke krizi či k očekávanému obrození civilizace, jež se utvářela během novověku. Začíná známým Mannovým proslovem „Lübeck jako duchovní forma života“ a zahrnuje úvahy o Goethovi, Freudovi, Dostojevském, Nietzschovi, eseje „Utrpení a velikost Richarda Wagnera“, „Umění románu“ i poslední velký projev o Friedrichu Schillerovi. Výbor nás neinformuje pouze o Mannově vztahu ke zvoleným osobnostem, ale především o proměnách a vývoji jeho vlastního vztahu k perspektivám německé a evropské kultury.
Jelikož umění je „znovuvytvořením pokrevně zděděné formy existence na jiné rovině“, projevil se onen postoj měšťanské kultury, tíhnutí k rovnováze, v nejněmečtějších výtvorech - v Bildungsromanu a „umění fugy“. Stále je tu však přítomný rozpor mezi sférou všeobecně uznávaných a zavazujících hodnot a mezi prchavými pocity a momentálními záchvěvy mysli.
Umělec je tomuto rozporu vystaven mnohonásobně více než skromní příslušníci epochy, jeho osud je modelem novodobé existenciální situace vůbec. Věnuje-li se dílu, znamená to, že hledá krystalicky čisté útvary, oproštěné od zátěže příliš lidských prožitků: umění a veškeré intelektuální činnosti jsou nadosobní silou, podřizují si tvůrce, který je pouze jejich vykonavatelem (můžeme si přitom vzpomenout i na Mannův román Doktor Faustus s heroickou snahou jejich ústřední postavy, skladatele Adriana Leverkühna, o hudbu podobnou matematickému výpočtu, nebo na prózu Vladimira Nabokova Lužinova obrana i na pocity Proustova hrdiny při poslechu Vinteuilovy sonáty). Tvůrce tak ničí svůj život (Mann připomíná poslední Ibsenovo drama Když my mrtví procitneme), který však proti němu povstane a nečekaně se pomstí slabostí těla i psychiky (jako v Mannově novele Smrt v Benátkách).
Intelektuální činnost vhání své služebníky do extrémů, proto je blízká chorobě, zalíbení ve smrti a zločinu. Zachránit je může nejspíš ironie a významová hra, která jim dovoluje komentovat jak výkony intelektu, tak lidskou nedostatečnost, aniž by obé zavrhovali. Mann prohlašuje, že smysl ironie „je ve své netečnosti (...) téměř děsivý: smysl umění samého, souhlas se vším, který jako takový zároveň vše popírá; všeobjímající pohled, nad slunce jasný a rozzářený, což z něj právě činí pohled umění, ba řekl bych pohled nejvyšší svobody, klidu a věcnosti, který není zkalen žádným moralizováním“. Jedině na této cestě lze najít hypotetický „střed“ mezi krajnostmi, což Thomas Mann naznačil ve své trilogii o Josefovi a ve starozákonní novele Zákon.
Ztráta útočiště Rozporuplnost proniká veškerou „měšťanskou kulturou“, není osudem výjimečných bytostí, „duševní utrpení Západu“ postihuje každého.
Co potom znamená konec „měšťanské epochy“? Je to právě konec naděje na vyrovnání rozporuplnosti v oné pracovité a solidní všednosti. Všednost přestala být posledním útočištěm, konejšivým východiskem z konfliktů světa (jak předpokládal například Henrik Ibsen v Divoké kachně a posléze ještě Karel Čapek). Umělci z konce 19. století, mimo jiné Čechov, naopak předvedli bolesti a dramatické napětí každodenního života.
Podle Thomase Manna člověku zbývá jen rozehrát obě polohy do krajnosti: buď život jako estetická inscenace, hra se zvolenými, až svévolnými gesty, vytváření okázalých rolí čili jako splynutí s autonomní, život potlačující tvorbou (byla to cesta Nietzschova, který byl sice hlasatelem tvořivé síly bezohledného života, ale svůj vlastní život podrobil asketickému myšlení) - anebo život jako etická pokora před křehkostí těla i slabostí charakteru (Dostojevskij).
Nietzschova cesta končí „na kříži myšlenky“ a o Dostojevském chce Mann také raději uvažovat „s mírou“, i když se přiklání k názoru, který vyslovil v době první světové války jeho mladší současník Georg Lukács, že Dostojevskij „patří novému světu“. Zde se odehrává Mannovo váhání, jeho „utrpení a velikost“, abychom se znovu uchýlili k jeho vlastním slovům.
Na sklonku třicátých let, v závěrečných pasážích eseje o Nietzschovi, prohlašuje, že „esteticky definovaný světonázor () není s to vyrovnat se s problémy, které před námi leží“, „nutná je na prvním místě proměna duchovního klimatu, nový cit pro obtížnost a ušlechtilost lidského bytí“. A dále svou myšlenku rozvádí: „Nemusela by to být zrovna ta optimisticko-idylická láska k ,lidskému pokolení‘, jíž patřily něžné slzy osmnáctého století a jíž ostatně vděčí za ohromný pokrok kultivovanost. Když však Nietzsche prohlašoval: ,Bůh je mrtev‘ - závěr, který pro něj představoval oběť ze všech nejtěžší -, koho jiného tím uctil, koho jiného tím povýšil nežli člověka? Jestliže byl atheista, jestliže jím dokázal být, byl jím, ať to třeba zní jako pastorální sentiment, z lásky k člověku. Musí si nechat líbit, že ho nazveme humanistou, stejně jako musí vytrpět, že jeho kritiku morálky chápeme jako poslední formu osvícenství. Nadkonfesní religiozitu, o níž mluví, si nedokážu představit jinak než jako vázanou na ideu člověka, jako humanismus s náboženským základem a zabarvením, který by všechno vědění o podsvětí a démonech, jež nasbíral na své pouti, poučeně začlenil do uctívání lidského tajemství.“
Nadějeplná atmosféra na konci druhé světové války, jak vidno, strhla i jeho. Jako Němec si však Thomas Mann byl vědom, že „poslední půlstoletí zažilo úpadek lidství, nejděsivější kulturní propad, ztrátu vzdělání, slušnosti, smyslu pro spravedlnost, ztrátu věrnosti, víry i té nejprostší spolehlivosti“. Studená válka a její projevy jako maccarthysmus ve Spojených státech jej proto brzy přiměly k větší zdrženlivosti. Ve své pozdní úvaze o Friedrichu Schillerovi (a podobně v eseji o Čechovovi) vybízí proto jen k práci na „tiché stavbě lepších pojmů, čistších principů a šlechetnějších mravů“, k „věčnému svazku člověka se zemí, s jeho rodnou půdou“. Tedy přece jen k regeneraci „měšťanské epochy“ s jejím pokusem o (vratkou) rovnováhu obou životních poloh, k pokračování v trpkém úsilí novověku, aby člověk vystoupil z živočišné říše.
Je to málo? Nic lepšího lidé nevynalezli a snad ani vynalézt nemohou...
***
KNIHA TÝDNE Konec měšťanské epochy
Thomas Mann Uspořádali Jan Hon a Jakub Říha. Přeložil Jan Hon. Vydal Dauphin, Praha-Podlesí 2008. 352 strany.
O autorovi| VLADIMÍR SVATOŇ, Autor je literární historik a komparatista, působí jako profesor na FF UK
