Že je teď předsedkyní sněmovny žena, poznáte okamžitě. V její kanceláři je plno květin a kolem se vznáší vůně, jakou byste tu za pánů Vlčka či Zaorálka neobjevili. I když se říká, že jen málokde na světě je tak snadné proniknout do vysoké politiky jako u nás, tahle elegantní bývalá knihkupkyně postupovala krůček po krůčku, podle své hlavy – a dnes je zřejmě na vrcholu.
* Můžu vědět, proč vám dědeček říkával Kytko?
Tak to jsem se ho nestačila zeptat. Možná ho to prostě napadlo. Já naší vnučce Aničce zase říkám Obrázku. Taky vlastně nevím proč.
* Slyšela jsem, že když je ve sněmovně obzvlášť dusno, vytáhnete si fotky svých vnoučat a díváte se na ně.
No, když ve sněmovně vzplanou vášně, mám na to dvě pomůcky. Jednak takovou tenkou brožurku z roku 1916, vydala ji Jednota českých střádalů, autor Karel Kálal. Jsou v ní pozoruhodné pasáže o tom, jak nemravně se chovají poslanci – v roce 1916! Jak obyčejným lidem nad nimi stydne krev v žilách, protože jsou horší než žumpa. Jak ve Vídni musí zastavit tramvaj, neb na ulici leží zkárovaný český poslanec. Ale taky mám vždycky u sebe fotku svých vnoučat – vnukovi je deset a vnučce pět. Ono to fakt občas přestávalo být snesitelné, třeba ty nechutnosti s Davidem Rathem. Byla jsem v nepohodě, bušilo mi srdce, cítila jsem, jak hrozně na mě ten stres doléhá. Když se ale podívám na ty krásné děti, řeknu si: Neblázni.
* To mě překvapuje, že vám kvůli politice buší srdce. Po pravdě řečeno působíte jako spolehlivá, pracovitá, leč trochu studená, neemotivní žena, jestli mi dovolíte tu upřímnost. Je to jen maska?
Já vím, že na lidi působím chladně, s tím nic nenadělám. Ale jsem velmi emotivní člověk, jen nechci dávat emoce najevo jinde než doma, mezi lidmi, ke kterým mohu mít důvěru. V politickém světě se snažím udržet si téměř za všech okolností odstup. Tím horší peklo je ale uvnitř, to člověk prostě nepřekoná.
* Emoce jsou v politice handicap?
Vzpomeňte si, jak dlouho se rozebíralo, když se Hillary Clintonová při své kandidatuře na prezidentku rozplakala. Je to spíš vnímáno jako handicap.
* Vy jste asi hodně ctižádostivá žena.
Každý, kdo je v politice, má nějakou míru ctižádosti. Ale nejsem tak ctižádostivá, že bych dokázala obětovat cokoli, třeba úplně zapomenout na svůj soukromý život.
* Je pravda, že jste se naučila italsky jen kvůli své nemocné kamarádce?
To je pravda. Moje dobrá přítelkyně, která žila na severu Itálie, měla nádor v hlavě. My jsme se dorozumívali lámanou němčinou. A když onemocněla, uvědomila jsem si, jak ji to musí pekelně namáhat. A že jediný dárek, který jí můžu v tom maléru dát, je ulevit té nemocné hlavě. Takže jsem se naučila italsky.
* I vám ale kdysi diagnostikovali rakovinu. Byla to chvíle, kdy vám bylo v životě nejhůř?
Ne. Nejhorší to bylo, když mi umírala maminka. Já jsem onemocněla už v roce 1988, bylo mi 36 let. Rakovina, to byl určitě šok. Ale já prostě věděla, že mě ta nemoc nedostane. Kdežto s maminkou bylo jasné, že se už nedá zařídit nic. To bylo horší.
* Když jste onemocněla, přestala jste pracovat?
Byla jsem v invalidním důchodu. A učila se právě italsky, neumím nic nedělat. No a za rok, v revolučním roce ‘89, přestože jsem v kondici ještě zdaleka nebyla, jsem si najednou uvědomila, že se prostě musím dát do pořádku, kvůli těm novým šancím. Takže jsem v roce 1992 šla vrátit invalidní důchod a otevřela si ve Žďáru knihkupectví.
* Když máte tak ráda knížky, proč jste vlastně studovala střední zemědělskou školu?
Protože jsem si nejprve dala přihlášku na keramickou školu v Bechyni. Ale brali z osmadevadesáti dětí dvanáct – a já neprošla. No a potom už maminka objížděla školy, kde by mě ještě vzali, a na Střední zemědělskou a technickou školu v Havlíčkově Brodě mě vzali bez přijímaček. Pamatuju se ale, jak jsem se vzpírala, že tam chodit nebudu. Jenže maminka to rozhodla.
* Je vám ta škola dneska k něčemu?
Mě na ní bavila čeština a literatura. A možná ještě poznám pár rostlin, dělali jsme si herbáře. To bylo tak všechno. Pak jsem se v osmnácti vdala a v devatenácti přišlo dítě, na vysokou už jsem nemohla myslet.
* Svatbu a dítě dnes ženy běžně řeší až po třicítce. Nikdy jste neměla pocit, že jste si takzvaně neužila? Jinak řečeno, že jste neměla čas poznat jiné muže?
Dnes nade mnou kdekdo kroutí hlavou, jenže tenkrát když jste se vdávala v osmnácti, nebyla to žádná výjimka. Mladých nevěst byla spousta. A ten pocit, že bych o něco v životě přišla, jsem neměla nikdy. Možná proto, že jsem vlastně nevěděla o co.
* Vadilo vám někdy, že nemáte vysokou školu?
Jako údaj do životopisu to určitě handicap je. Já sama jsem to tak ale nikdy necítila.
* Váš muž je mistr ve slévárně. Jak snáší to, že je většinu roku sám?
No on je sám už většinu třináctého roku! Snáší to docela dobře, až mě to překvapilo. Pravda je, že naši kamarádi ve Žďáru založili takový ochranný spolek pro mého slaměného vdovce – což jim umožňuje, aby taky sem tam nebyli doma.
* Voláte si denně?
Denně. Několikrát.
* Nedobírají si ho kvůli vaší kariéře chlapi ve slévárně?
On je v tomhle ohledu asi atypický muž. To víte, že do něj sem tam chlapi šťouchnou. Ale on o tom nemluví, prostě to neřeší.
* On asi nebude zamindrákovaný...
Zcela jistě je silná osobnost. S mou kariérou nemá žádný problém. Dokonce všechna má veřejná vystoupení pečlivě sleduje, nahrává a archivuje.„Já bych ti to pustil,“ říká, když jsem někdy v televizi. A já říkám: Chraň bože! Ani náhodou. Nechci se vidět, nechci se slyšet. Občas mi taky řekne, že jsem to měla říct víc natvrdo, nenechat si nic líbit. Ale vždycky mě taky pochválí.
* Svého muže znáte od patnácti let. Prý se i po 43 letech manželství vodíte za ruce.
Sem tam jo. Ne pořád. Mě ale baví držet partnera nebo syna nebo snachu za ruku. A dokud žila maminka... Mně to přijde hezký.
* Když jste zmínila svou maminku – váš muž se prý o ni velice hezky staral, když byla ke konci života na vozíku.
To jsou právě situace, kdy člověka poznáte nejvíc. Bylo to v době, kdy já už byla v Praze. Maminka a můj muž si ale kápli do noty od první chvíle. Ona ho okamžitě vzala za syna, ne za zetě. A chovali se k sobě krásně i v těch těžkých letech. Povídali si, měli spolu rituály: Jeden den se jezdilo na procházku, jiný den na nákupy, pak zas vymýšleli něco jiného...
* Když přijedete na víkend domů, vadí vám, že domácnost třeba není v takovém stavu, jak byste si představovala?
Já tu domácnost zkrátka nechávám na manželovi. Ani si netroufnu něco kritizovat. Překousla jsem, že máme myčku na nádobí, což se mi zdálo úplně zbytečné vzhledem k tomu, že jsme dva a já tam pořád nejsem. Někdy je mi ale muže docela líto. Zvlášť když jednou řekl takovou neobvyklou větu: „Mně je líto, když tady nejseš, protože ten byt nevoní.“
* Jako jeden z nejvyšších ústavních činitelů máte dnes nárok na ochranku. Jezdí s vámi i domů na Vysočinu?
No, řeknu vám, že když se mě novináři na ochranku ptali, srdnatě jsem odpovídala, že ji odmítnu. Jenže hned toho 24. června, kdy jsem byla zvolena předsedkyní sněmovny a pan kancléř mě sem uváděl, najednou vidím, jak tady na chodbě stojí asi osm pánů v řadě. Sdělili mi, že jsou moje ochranka a že se u mě budou střídat. A já najednou vůbec nevěděla, jestli je to ta chvíle, kdy můžu říct, že je nechci. Byla jsem tak strašlivě nejistá, že jsem se nezmohla fakticky na nic. Druhý den jsem jela do Žďáru na pohřeb – a na ten pohřeb se mnou jela ochranka! Tak jsem se jich opatrně ptala, jak to bude o dovolené. A oni říkali: „To je jednoduché, to my pojedeme s vámi.“ A jak to bude, když půjdeme s manželem na houby? A oni na to: „Tak to vůbec nebude problém. To taky půjdeme s vámi.“
* Takže už nepřipadá v úvahu jít s kamarádkou na kafe bez urostlého hocha v zádech?
No to mě trochu strašilo, abych pravdu řekla. Ale pak jsem si prostudovala, co mohu a co nemohu, a domluvila se s nimi, do jisté míry si to můžu rozhodnout. Což je obrovská úleva.
* Už jste se přestěhovala do vládní vily?
Nepřestěhovala. A stěhovat se nechci. Ne proto, že bych to nepovažovala za přiměřené, myslím si, že k té pozici a funkci patří nějaký statut i v bydlení. Ale mně se bydlí dobře v poslanecké ubytovně v Nerudovce, mám to do sněmovny kousek. A když si třeba naplánuju – jako dneska – že tu budu do deseti večer, za pět minut jsem doma. Kdyby pro mě ráno jel pan řidič na Ladronku a byla v Praze zácpa, můžeme jet do parlamentu taky hodinu.
* To, že jste žena, vám ve vaší politické kariéře spíš přitížilo, nebo pomohlo?
Já nevím. Já jsem ráda, že jsem žena, i když někdy skuhrám, jak to mají muži jednodušší. Že nemusí třeba tak často ke kadeřníkovi. Já si ale tenhle argument nikdy nechtěla připouštět. To by mě nebavilo.
* Tak jinak: Balil vás někdy někdo z politiků?
No... Já nevím, jestli bych to nazvala slovem balil. Spíš to tak všichni nějak zkoušeli, protože si mysleli, že se to má. (směje se) Ne všichni, to zní hrozně, proboha. Ale někteří muži jsou prostě tak nastavení, že to mají zkusit.
* Váš manžel se o vás nebojí?
Myslím že ne. To už máme za sebou. Myslím tedy věkem.
* Říká se, že muži spolu po schůzi zajdou na jedno a tam se ve skutečnosti ta politika peče. Vy s nimi asi nechodíte. Proč tedy myslíte, že se zrovna vám podařilo uspět?
Pokud se bavíme o politické kariéře uvnitř ODS, tak jsem vždycky slyšela, že mohu těžko mít jakoukoli šanci při získání pozice ve vedení ODS, když kolem sebe neumím vytvářet mocenské kruhy. Vy říkáte, že muži spolu chodí na pivo a tam se domlouvají. Mě by to jednak nebavilo a jednak bych to takhle dělat nechtěla. Takže jsem se musela v jednu chvíli rozhodnout a říct si: Tak když to tak neumíš a nechceš dělat, smiř se s tím, že buďto tam vůbec nedosáhneš, anebo to bude trvat dlouho. A trvalo to dlouho, ale stálo to za to.
* Setkala jste se osobně v politice s mužským šovinismem?
Spíš s ješitností. Taky s výraznou touhou po moci, která se nezastavila před ničím. V parlamentu jsou všechny tyhle vlastnosti jako ve zkumavce. Je to skoro jako nějaká laboratoř.
* Slyšela jsem vyprávět Kateřinu Jacques, že když vystupovala ve sněmovně, stoupl si před řečnický pult nějaký poslanec a docela nahlas říkal: „Jen se vykecej.“ To se opravdu stává?
Ano. Někdy se to děje. Bohužel. A zrovna to minulé období považuju v tomto ohledu za nejvíc utržené z uzdy. Už neplatila žádná pravidla. Všechno se dostávalo do tak ostré konfrontační roviny a do osobních poloh... Jakékoli věcné téma začínalo osobními urážkami, šlo přes ně a končilo jimi. Paní exposlankyně Jacques měla zrovna smůlu. Já si ale nepamatuju, že bych se s nějakou takovouhle poznámkou setkala. Ale třeba s bušením do stolu, když jsem měla projev, to ano.
* Kdo je největší hulvát v české politice?
Mně se nechce říct žádné jméno, abych jim ještě nezvyšovala popularitu. Ale určitě byli v tomhle ohledu velkými výtečníky David Rath a Jiří Paroubek. Tihle dva neznali žádnou mez.
* Vadí vám, že Nečasův kabinet je teď výlučně pánským klubem? Není to vlastně skandál?
Ano, ve vládě ženy nejsou, i když rozhodnutím voličů je teď žen v politice víc. A ve vedení parlamentu se to odrazilo nebývale. V tom vidím trochu kompenzaci k té vládě.
* Dovedu si představit, kolik lidí se teď kolem vás rojí. Myslíte si o sobě, že jste na podlézání citlivá?
Až přecitlivělá. Výhodou je, že jsem v politice opravdu šla tou velmi pomalou cestou od komunální úrovně. Myslím, že daleko horší je, když se někdo hned dostane na hodně vysokou pozici. Tak to se s ním může svět zatočit. Se mnou se fakt nezatočil ani jednou. Ano, vím, že jsem teď o stupínek výš, než jsem byla předtím, ale ten řád věcí měl logiku a tak to mám ráda. ?
***
Miroslava Němcová ? Vystudovala střední zemědělskou a technickou školu, v osmnácti se vdala, v devatenácti se jí narodil syn, dnes oční lékař. ? Dvacet let, až do roku 1992, pracovala v českém statistickém úřadě, poté si ve Žďáru otevřela knihkupectví. Vstoupila do odS a začala působit v komunální politice. ? Do Poslanecké sněmovny byla poprvé zvolena v roce 1998, v roce 2002 podruhé, stala se místopředsedkyní sněmovny. V roce 2006 potřetí poslankyní a 1. místopředsedkyní sněmovny. ? Od letošního června je 1. místopředsedkyní odS a předsedkyní poslanecké sněmovny.
O autorovi| Alena Plavcová, foto Jindřich Mynařík, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
